Brnu neodpářeš: Pro řadu lidí je stále značka víc než myšlenka, říká Filip Vaculík ze SALONč4

Vystudoval analytickou chemii, aby se následně věnoval módní alchymii. S Filipem Vaculíkem jsme si povídali o tom, co pro něj znamenají trendy a jak vnímá udržitelnost v módním průmyslu.
Brnu neodpářeš: Pro řadu lidí je stále značka víc než myšlenka, říká Filip Vaculík ze SALONč4

BRNO - Solventní Pražan si raději koupí oblek od Prady, Brňan naproti tomu zvolí práci českého designéra za zlomek ceny. Nejen o těchto rozdílech a konceptu „quiet luxury“ hovoří Filip Vaculík, který už šest let řídí SALONč4. Obracejí se na něj zákazníci s obrázky toho, co by chtěli ušít, ale i známí čeští designéři. 

Pracujete pod hlavičkou SALONč4. Já jsem v rámci seriálu Brnu neodpářeš navštívila návrháře, kteří oblečení šijí víceméně sami, případně občas využijí na pomoc externisty. Vy jste větší firma, máte svoje krejčové. 

Tady je to v podstatě úplně stejné pouze s tím rozdílem, že máme krejčové jako zaměstnankyně. Prezentujeme se jako zakázkové krejčovství, což znamená, že k nám lidé přicházejí už s nějakou potřebou nebo vizí, kterou nejsou schopni sami zrealizovat nebo koupit běžně v obchodě ani na internetu.

Na nás je vytvořit oblečení podle přání klienta, a to nemůžeme jednoduše předat externistovi nebo někomu, kdo s klientem přímo nekomunikuje. Moje úloha je komunikovat se zákazníkem, nicméně v momentu, kdy je potřeba, aby u toho byla krejčová, můžu si ji jednoduše zavolat, protože sedí ve vedlejší místnosti. 

Co nás naopak od většiny designérů a návrhářů odlišuje, je to, že zakázku považujeme za spolupráci salonu a klienta. Designéři většinou totiž fungují tak, že mají svou představu, svoji estetiku, své kolekce. Ty se snaží prodat a přizpůsobovat na zákazníky. K nám ale opravdu často přijde člověk s obrázkem toho, co by si rád nechal ušít. Nebo třeba vůbec neví, co by si chtěl nechat ušít, a vymýšlíme to od píky. Ať už jsou to svatební šaty, koncepční, formální či volnočasová móda, sportovní kousky nebo třeba kostýmy na závodní tancování.

Se zákazníkem se pobavím, navnímám ho a postupně se dostáváme k tomu, co se mu líbí a souzní s ním. Je to vlastně docela zdlouhavý proces, který nespočívá jen v tom, že vezmu míry a je hotovo. Jsou to koncepční schůzky a zákazník kvůli jednomu oděvu přijde třeba i pětkrát. 

Foto Tereza Hejtmánková

Vaši klienti vnášejí do oblečení, které si u vás nechávají ušít, vlastní představy. Považujete se pak vlastně za návrháře?

Já nejsem návrhář. Návrháři jsou mí klienti, protože ke mně už přichází s určitou myšlenkou nebo potřebou. Já jim pouze pomáhám přiblížit se k jejich vizím, ale to je na mně, jak to udělám. Seženu látky, vymyslím celkový design a vibe produktu. 

Mám například klienta, který pravidelně přichází s tím, že chce vytvořit jiný bomber. Na mě je dodat tomu pokaždé jiný twist. Střih je až na malé úpravy vždy stejný, já jen připravuji varianty provedení a klient si vybírá, kombinuje. Začali jsme na kyjovském brokátu, na další bomber jsme vytvořili origami zlato-červenou aplikaci, naposledy jsme šili z technických materiálů s reflexními prvky a teď tu máme nachystané materiály, na které budeme aplikovat Preciosu a výšivky. 

Co všechno vaše práce v SALONč4 obnáší? Staráte se o mužské zákazníky, to ale není vše…

Mužům zprostředkuju proces, ve kterém si do posledního detailu vyberou, jakým způsobem chtějí mít košili nebo oblek nebo kabát ušitý. Já sám nešiju, mým úkolem je kromě komunikace s klientem vytvořit návrh v počítači a odeslat data do výroby, kde oděv zkompletují. Dávám dohromady detaily, myšlenku, střih i materiály, klientovi vezmu míry. 

Zároveň se v SALONč4 starám o kontakty, jsem taková vstupní brána, vlastně obchoďák. Mám na starosti korporátní záležitosti, komunikaci s designéry a podobně. Nejraději bych nebyl vidět vůbec, ale dnes prostě musíte být vidět, aby to fungovalo. Takže součástí mé práce je chodit mezi lidi, ukazovat se. 

SALONč4 má svou pobočku i v Praze. Je to prostor, kancelář, kde se scházíme s klienty. V Praze samozřejmě funguje větší kupní síla, může se zdát, že to město má větší tržní potenciál, ale musel bych se tomu aktivně věnovat každý den. Teď chci dělat pro Brno a věnovat se Brnu. Svou crew mám v tu a místní komunita je tu pro mě důležitější. A zároveň tu mám větší možnost vše ovlivnit. 

Pokud chcete v Praze nakoupit dražší oblečení a ukázat, že nosíte kvalitní věci, řekla bych, že máte větší možnost sáhnout po světoznámých značkách a designérech. V Brně je bude naopak snazší obrátit se na někoho jako jste vy. Co myslíte?

Ať už si říkáme cokoli, Praha je pořád svou estetikou oblékání metropole, která lpí na světových značkách. Pokud si mají muži vybrat, jestli si koupí oblek od českého krejčího za 45 tisíc nebo oblek od Zegny za 85 tisíc, tak si vyberou Zegnu. U Vuittona stojí oblek kolem 170 tisíc, u Gucciho podobně. Když má movitější Čech možnost si to koupit, jde raději tam, než aby si užil koncept quiet luxury, který nabízíme my a další čeští designéři. Čeští tvůrci samozřejmě mají prostředky, jak lidi hezky obléci, ale pro řadu lidí je pořád značka víc než  myšlenka

Abych to vysvětlil, není to ani kvůli tomu, že by se jim české oblečení nelíbilo, ale už je pro ně spojené s nějakou další informací, kterou musí sdílet dál. Takhle řeknou Drahoušku, to je Chanel,” a tím končí. 

Když se podíváte třeba na návštěvníky Elite Model Looku, už jich celá řada chodí oblečená v českých designérech. Existuje poměrně silná komunita, která se společně posouvá dál, a lidé ji podporují. Ale pořád si velká většina na sebe vezme raději Chanel, Dior, Yves Saint Laurent, protože tím ukazují svůj společenský status. Těch, kteří pochopili, že mohou mít českého designéra a není na tom nic špatného, je pořád málo. Potenciál českých designérů vnímají lépe mileniálové, kteří jejích oblečení kupují. 

Díky za vysvětlení. A jak jsou vnímaní čeští designéři tady v Brně?

My tu máme skvělou velikost a prostředí, abychom tyto věci kultivovali. Tím, že Brno není tolik na očích, máme mnohem větší svobodu. A to ať už se to týká oblékání nebo pocitu z bytí. Komunita je tu sice početně menší, ale v momentu, kdy se srotí na různých akcích, tak je to vlastně mnohem zábavnější než v Praze. Vizuál i celkový vibe. 

Jsou to dva odlišné světy, které není třeba srovnávat, ale spíš se rozhodnout, kde chce člověk působit. Já do Prahy jezdím rád pracovně i za kulturou, nicméně rád z ní zase odjíždím. Můj čas v Praze ale ještě přijde, není kam spěchat. 

Foto KIVA

Zatím jsme se bavili o oblékání jednotlivců. Vy nabízíte i spolupráci designérům, jak si ji můžu představit?

V SALONč4 děláme designérům ruce. Je nám jedno, co chtějí, my jsme schopni to prototypovat a následně vyrobit. Funguju jako součást produkčního týmu, pomáhám, ulehčím týmu spoustu práce tím, že mám know how nejen ve výrobě, ale i v materiálech, kontaktech. Vím, kde, vím, co a za kolik. 

A z mého pohledu je to trochu i o zpracování ega. Například když pracuju s Janem Černým, tak jsem v roli jeho smluvního partnera, zaměstnance, který udělá, co mu řekne. Funguje to, sedli jsme si a tak mi to vyhovuje. Vnímám to i tak, že je to problém některých designérů, kteří nejsou ochotní pracovat pod jinou značkou, pro někoho dalšího. Je to má práce a když jsem v tom šikovný, tak proč bych pro někoho tu šikovnost nezprostředkoval tak, aby on se dostal dál? V ten moment se i já dostávám dál. 

Říkal jste, že vaším cílem je produkovat oblečení, které je nadčasové, má nějakou dobu vydržet. Řešíte udržitelnost? Materiálovou nebo jakoukoli jinou. Je to pro vás téma? 

Samozřejmě o tom přemýšlím. Udržitelnost primárně stavím na lokálnosti a cirkulární ekonomice. Nabízím produkt, který vznikl tady. Vytvořili ho lidé z tohoto regionu, a měli z toho peníze. Cashflow se tím pádem drží v regionu. 

Zároveň odebírám české materiály od českých producentů. Jen tady v Brně se dá sehnat bavlněný úplet, vlněné látky… Vše se tu vyrábí. A pak je tady další level, Evropa. Na Slovensku jsou výroby, v Polsku jsou výroby i dodavatelé, dost věcí kupujeme v Itálii… To je úroveň udržitelnosti, pod kterou se podepíšu. Nenakupuju v Indii, i když tam mají krásné látky. 

Do výrobních procesů zapracováváme v SALONč4  i zero waste koncept, kdy se snažíme zbytky látek nevyhazovat, ale využít je do posledního kousku. Všechny zbytky z výroby si necháváme posílat zpět. Máme tu i tým, který rozvíjí vytváření produktů ze zbytků, vzniká první prototyp pánského bombera z odstřižků bavlněných látek. 

Foto Jakub Čáp

Kde se inspirujete? Jsou to knihy, filmy nebo třeba módní přehlídky?

Spíše než s inspirací pracuju s intuicí, vlastními pocity a interakcí s lidmi. Bavím se se zákazníkem, zjistím, co tomu člověku chybí, co by chtěl. Tak vznikne skvělá věc. 

Přehlídky vás hodně ovlivňují, máte pocit, že byste se těmi trendy měli řídit. Ale z těch všech kolekcí se uchytí jen pár myšlenek, detailů… A tak vznikají trendy. 

Uvažuju jinak, výsledkem mé práce má být člověk, který se cítí dobře. Když ušiju oblek, za který zaplatí klient třeba 30 tisíc, musí podle mého přesvědčení mít možnost si ho obléknout i za pět let, pokud z něj nevyroste. Inspirace přichází primárně z těch lidí. Řeším fototyp kůže, jakou dělá práci, řeším, jaký je jeho společenský život, jestli chodí do divadla, co ho baví… Využije úplně ten oblek? Jak často?

Ale na filmy se samozřejmě dívám rád a rád sleduju kostýmní práci. Baví mě filmy o vesmíru, před nedávnem jsem se díval na Space Odyssey, oslovuje mě ta estetika, ale vím, že pro lidi je to moc. Krásný film je Her s Joaquinem Phoenixem, kde jsou herci oblečení v lehce monochromatických outfitech, jsou vidět použité materiály, mají různou strukturu, je to pořád formální móda, má to jistou uniformitu, oceňuju s tím spojenou ucelenou estetiku. 

Bavili jsme se o Brně, která místa vám nejvíce přirostla k srdci?

Mám rád Zelňák, to je takové moje místo. Je to náměstí, ale ne hlavní náměstí. Lemují ho budovy v různých stylech, svažuje se. Když stojíte nahoře, máte rozhled, když stojíte dole, vidíte hloubku prostoru, to tržiště. Najdete tam obchody jako Gran Moravia, Bůček, i tu Tržnici. A jsou tam nejhezčí trhy. Rád si užívám tu atmosféru. 

Na Zelňáku navíc vždycky někoho potkáte. 

Ano, taky. Kromě toho chodím často běhat do Lužánek nebo ke Svitavě. Co se týká podniků, kde trávím, čas, přiznám se, že to mám rád u sebe doma, udělal jsem si to tam hezký. Když někam vyrazím, zamířím třeba do Baru, který neexistuje nebo mě baví postávat před Lokálem. To centrum je tak malé, dokážu se zastavit všude. Ani se nemusím s nikým domlouvat. Znáte to, jdete v pátek do města a víte, že tam ti lidé budou. Jak říká americká drag queen RuPaul: Dokážu být šťastný i na svém malém dvorku.” 

Filip Vaculík

Vystudoval Analytickou chemii v Brně. Pár let po škole odešel do retailu v módním průmyslu, kde prošel všechny pozice od prodavače až po regionálního visual merchandisera. 

V současné době už 6 let řídí SALONč4, který zaměstnává 11 lidí. Miluje lodě, vaření, hory a večírky. 

 

Další články

Načítáme další články…

Generální partner

Hlavní partner

Mediální partner

Nastavení ukládaní cookies

Používáme cookies k personalizaci obsahu a reklam, k umožnění funkcionalit sociálních sítí a k analýze provozu webových stránek. Informace o provozu a užívání webových stránek Vámi jsou sdíleny s našimi sociálními sítěmi, reklamními a analytickými partnery, kteří je mohou kombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které o Vás sesbírali při užívání jejich služeb.

Vlastní

Vlastní nastavení cookies