Boby centrum je dokladem doby, kdy za obrovské peníze bylo možné v krátké době realizovat velké věci, říká historička architektury Šárka Svobodová

BRNO – Ranní diskotéky před školou, koncert Metallicy nebo natáčení klipu Paľa Habery. Toto a spoustu dalších dosud nevídaných atrakcí bylo možné zažít počátkem 90. let v nově vybudovaném Boby centru. Jaký byl příběh velkolepého polyfunkčního objektu s hotelem, poliklinikou, fitness centrem, obchodní pasáží, restauracemi a bary, multifunkční Laser Show Hall, diskotékou a automaty? A proč stojí za to se o Boby centrum zajímat i dnes? Na naše otázky odpovídala historička architektury Šárka Svobodová z 4AM Fórum pro architekturu a média. 

Výzkumu kolem Boby centra se věnujete již několik let. V čem je stavba, kterou inicioval sportovec Lubomír Hrstka v raných devadesátých letech, vlastně tak unikátní? 

Unikátnost a potažmo význam Boby Centra spočívá na prvním místě v celém příběhu. Je to příběh hokejisty, který si chtěl splnit nejen svůj osobní sen, ale zároveň podpořit amatérský i profesionální sport. Lubomír Hrstka, známý také svou přezdívkou Boby, tu navazoval na plány, které v lokalitě za Lužánkami už existovaly. První představy o vybudování sportovně-rekreační zóny za Lužánkami totiž vznikaly už v meziválečném období, ale skutečně stavět se zde začalo až po druhé světové válce. 

Jako první tu byl vybudovaný zimní stadion, následně fotbalový a nakonec plavecký stadion s gymnastickou halou. Lubomír Hrstka společně s architekty Jiřím Horákem a Josefem Pálkou z ateliéru Hexaplán na ideu tzv. sportovního města  nejen navázali, ale přišli s novým konceptem. Už to nebyla pouze rekreace a sport, ale také komerce a zábava. 

Což zřejmě souviselo i s dobou, kdy se nápad na Boby Centrum zrodil… Celá stavba byla realizována v dnes nepředstavitelném čase. V zimě roku 1991 začali architekti zpracovávat projektovou dokumentaci, v dubnu následujícího roku se začalo stavět. Stavba byla pak do roka hotová. 

Ano, ta unikátnost spočívá samozřejmě i v tom, že se příběh odehrál na počátku devadesátých let. A je to vlastně jedinečný doklad, jakým způsobem se tehdy stavělo. Řada věcí šla dle vzpomínek pamětníků a pamětnic mnohem snadněji, než dnes. Tehdejší legislativa nebyla připravena na tak velké projekty, některé banky půjčovaly nekryté úvěry. Za obrovské peníze bylo možné v krátké době realizovat velké věci. Takovým způsobem se už pravděpodobně nikdy stavět nebude – v takové euforii a svobodě, ovšem současně v podmínkách, které dnes považujeme za nelegální. 

Co architektonická stránka stavby? Je podobně jako tehdejší podmínky vzniku stavby přijímána kriticky?

Velmi často ano, a to širokou i odbornou veřejností. Je to ovšem zjednodušující nazírání na styl, který reagoval na určitou svázanost předchozí éry. Jedná se o postmoderní stavbu vymezující se proti uniformitě, pravidelnosti, diktátu pravého úhlu, betonu a podobně. Postmoderna se postupně rozvíjela ve druhé polovině 20. století a má různé podoby, různé modifikace, které u nás v období transformace v 90. letech určitým způsobem explodovaly a přinesly na architektonickou scénu množství přístupů jako je například touha čerpat z historických slohů, uplatnit v architektuře a umění humor, experimentovat s tvary a materiály, svoboda kombinovat tzv. vysoké a nízké – tedy luxusní materiály s těmi běžnými a mnoho dalších. Její pestrost je fascinující. 

V případě architektů Jiřího Horáka a Josefa Pálky je třeba zmínit, že patřili do generace, kterou učili brněnští meziváleční architekti. Na své učitele pochopitelně reagují a stopy brněnského modernismu jsou v Boby centru dobře čitelné. Současně přiznávají i inspiraci zahraniční architekturou, konkrétně uskupením New York Five a zejména architektem Richardem Meyerem. Vzorem jim byla také zahraniční zábavní centra a diskotéky, které společně s DJi objížděli a zkoumali nejnovější provozní technologie. 

Vy sama si vzpomínáte na dobu, kdy se Boby Centrum otevřelo? Byla jste u toho? 

V té době mi bylo třináct, byla jsem tam jednou na kolečkových bruslích. Víckrát jsme si to nemohli kvůli výši vstupného dovolit, protože to rozhodně nebylo levné. Ale je fakt, že jsem měla pocit, že alespoň na tu jednu hodinu se můžu cítit jako v Beverly Hills 90210. Byl to velký svět, který člověk znal jen ze seriálů a televizních reklam – ovšem exkluzivní svět, investor přecenil kupní sílu obyvatel města – málokdo si mohl dovolit v Boby centru nakupovat. Diskotéky byly ale plné, včetně těch ranních. Mezi 6 a 8 hodinou tu probíhaly diskotéky před školou. Těžko říct, jestli něco podobného ještě někdy zažijeme.

Polyfunkčním zábavním centrům jste se s 4AM Fórum pro architekturu a média v letošním létě věnovali i v projektu You Must Entertain! O co přesně šlo?

V červenci jsme se sdružením 4AM a ve spolupráci s vídeňskou galerií MAGAZIN uspořádali třídenní sympozium, které se odehrávalo v brněnském Boby centru a vídeňském nákupním centru Lugner City. Obě nákupní a zábavní centra vznikala ve stejné době ovšem v jiném politickém kontextu, jejich vznik je svázán se silným osobním příběhem jejich investorů, ale odvíjel se pochopitelně odlišně. Chtěli jsme je veřejnosti přiblížit, provést zájemkyně a zájemce jejich provozem a architekturou, ale nastolit i otázky budoucnosti komerčních zábavních a obchodních komplexů v současnosti, kdy se v postpandemické společnosti výrazně mění způsob nakupování i trávení volného času. 

Vraťme se k samotnému Lubomírovi Hrstkovi a jeho lidskému příběhu. Podařilo se vám s ním mluvit?

Bohužel, příběh ještě nemáme odvyprávěný hlavním aktérem. Tím, že celý projekt nakonec zbankrotoval, je pro něj pravděpodobně těžké o tomto tématu mluvit. Informace jsem čerpala zejména od architektů Boby centra, také od pana Tomáše Mrázka, který zde byl jako DJ a stále v Boby centru působí, a od mnoha pamětnic a pamětníků. Jejich vzpomínky jsou pro mě klíčové. 

Pokud chceme takovou stavbu a celý areál ve městě zachovat, je důležité sdílet jeho příběh. Platí to obecně u všech ohrožených staveb. V poslední době zejména u staveb vzniklých v době minulého režimu, ale i období transformace. Široká veřejnost musí znát jejich příběh, aby si byla schopna vytvářet k těm domům vztah. 

Pro vás stavby představují určité dokumenty doby, které kvůli rekonstrukcím a demolicím postupně mizí. Jak moc těžké je docílit toho, aby se významné moderní budovy citlivě rekonstruovaly a nebyly pojímané tak negativně, jak se to často děje dnes?

Dá se toho docílit, ale péče musí být soustavná. Naštěstí tu existují příklady staveb, jejichž majitelé si jsou vědomi jejich hodnoty. Zmiňme třeba nedávný případ hotelu Medlov, kde vlastníci hotelu zachovávají původní charakter a postavili na něm celý marketing a atraktivitu služeb. 

Je klíčové, aby majitelé dostali o hodnotách staveb a jejich interiérech dostatečné informace. Ve chvíli, kdy člověk bude vědět, že má něco cenného v ruce a nebude ignorant, tak to prostě může být zachováno. Přes ignoranci se ale bohužel jít nedá. To je příklad brněnského hotelu Myslivna, kdy majitelé věděli, jak cenné artefakty se tam nachází, a přesto je vědomě zničili. 

Kromě Boby Centra se věnujete například i brněnskému obchodnímu domu Prior, kde jste až do jeho zavření vedla architektonické vycházky. Nyní ho čeká demolice.

Věnuji se řadě staveb, které vznikly ve druhé polovině 20. století, ale srovnání Boby centra a Prioru mě skutečně zajímá. Prior je jen o deset let starší stavbou než Boby centrum a stylově je mezi nimi rozdíl očividný. Nicméně existuje tu řada shodných momentů, které zkoumám. 

Možná vás to překvapí, ale i v Prioru byla složka zábavy velmi důležitá a byl na ní založen marketing prodeje. V jednotlivých odděleních i na monumentální terase před obchodním domem probíhaly velmi často různé akce jako autogramiády, koncerty, módní přehlídky, taneční představení, různé oslavy a předváděčky zboží, které mělo na starosti aranžérské oddělení. Tato terasa, stejně jako celý dům, bude pravděpodobně na den přesně čtyřicet let od svého slavnostního otevření zbořena. 

Vaše procházky po Prioru sice skončily, čeká ho demolice, ale na podzim ještě plánujete se stavbou rozlučku v podobě konference. Prozradíte nám víc? 

Akce nazvaná Postvize se odehraje 5. a 6. října. Jejím ústředním tématem je uvažování, jak nakládat se strukturami, které už nestačí, typologicky nebo programem, současné společnosti. Právě jako se to stalo v případě Prioru. Od dob jeho otevření se zcela změnil způsob nakupování a s ním i způsob užívání stavby. 

Málokdo ví, že kromě komerce se v budově už několik let odehrává kulturní program. Svá představení tu má sdružení TERÉN, promítá tu kino Art, jsou tu výstavy, workshopy a mnoho dalších akcí. Namísto toho, aby se využil potenciál této monumentální brutalistní struktury, se bude demolovat. Já to považuji za zbytečný krok. Proto se budeme bavit nejen o tom, jak zacházet s objekty, které ztratily svou původní funkci, ale i jak fungují dodavatelské a potravinové řetězce současných měst. Měla by to být jedna z posledních akcí v Prioru, kterou bude pořádat 4AM Fórum pro architekturu a média (www.forum4am.cz). Jste srdečně zváni. 

Šárka Svobodová je historička architektury, kurátorka a zakládající členka 4AM/Fóra pro architekturu a média. Věnuje se kurátorským projektům a publikuje odborné texty zaměřené zejména na architekturu druhé poloviny 20. století.