Blue Grandma s tisíci followerů. Fotograf Marek Pupák vynesl na světlo téma seniorů

Stáří může být i sranda. Téma vztahu s prarodiči zpracovává fotograf Marek Pupák v dokumentárních fotografiích své babičky už patnáct let.
Blue Grandma s tisíci followerů. Fotograf Marek Pupák vynesl na světlo téma seniorů

POVAŽSKÁ BYSTRICA - Kávička, křížovky, domácí moučníky, ale i barvení vlasů namodro. Marek Pupák dokumentuje život svojí babičky v pestrých barvách. V době, kdy se s ní kvůli koronavirové pandemii nemohl stýkat, založil instagramový účet Blue Grandma, kterým chtěl poukázat na samotu starších lidí během lockdownů. Dnes má účet téměř osmadvacet tisíc sledujících a babičku i s jejím vnukem si k sobě do prezidentského paláce pozvala sama Zuzana Čaputová. 

Můžete nám popsat, jak projekt Blue Grandma začal? 

S focením své babičky jsem začal roku 2007, ale tehdy jsem vůbec nepočítal s tím, že založím projektu i Instagram. Ten vznikl až před dvěma lety během koronaviru. S babičkou mám velmi dobrý vztah a v době, kdy byl lockdown, jsem za ní najednou nemohl jet na víkend, nemohl jsem ji navštívit. Samozřejmě jsme udržovali kontakt přes telefon, mohli jsme se alespoň slyšet. Ale z jejího hlasu jsem poznal, že je nešťastná, protože jí schází kontakt s rodinou. 

Přišlo mi to velmi líto. A věděl jsem, že není jediná seniorka, která se cítí osamocená. Chtěl jsem přes Instagram upozornit na to, že starší lidé jsou v tomto těžkém období karantén sami a je třeba na ně myslet. Ukázat díky fotografiím náš vztah, který považuji za úžasný, a inspirovat ostatní mladé lidi, aby se o své prarodiče více zajímali. Věřím totiž, že náš vztah není nic neobvyklého, mnozí už ho určitě mají anebo se mohou začít o své prarodiče více zajímat. 

S jakou myšlenkou jste Instagram založil? Proměnila se časem? 

Vzhledem k tomu, že babi dokumentuji už asi patnáct let a za covidu jsem ji nemohl navštívit, na Instagramu jsem nejprve čerpal ze svého archivu fotografií. Aktuálně už vytvářím nový obsah, s babičkou se můžu vídat, nicméně ten původní záměr myslet více na prarodiče tam stále je. Těší mě, že jsme dosáhli určitých úspěchů, ale obsah nevytvářím primárně kvůli lajkům. 

Nejvíce si cením, že myšlenka poukázat na samotu starší generace oslovila. Lidé mi píšou o tom, jak si uvědomili, že možná nevolají prarodičům dost často, a ozývají se i tací, kterým sledování Blue Grandma pomáhá vyrovnat se se ztrátou blízkých. 

Abych se vrátil k otázce, zda se účel instagramového účtu změnil. Podle mě není třeba se odklánět od prvotní myšlenky, ta si našla své fanoušky. Z mé strany je to stále upřímné, máme to takto s babičkou rádi a chceme to v tomto duchu dále posouvat, kurs jsme nezměnili. Stále to dělám, abych ukázal, jaká je moje babi úžasná paní a že jsem pyšný na náš vztah. Na tom není třeba nic měnit. 

Babičce nedělá problém nechat se fotit, bylo to tak odjakživa? 

Já jsem chtěl někoho dokumentovat dlouhodobě a uvědomil si, že nemusím vůbec chodit daleko. Ze začátku, když jsem babičku začal fotit, říkala mi věci jako na co bych ji fotil, že jen plýtvám filmem, že se necítí jako modelka a je to zbytečné. Musel jsem jí vysvětlit, v čem je to pro mě cenné. Že ji mám rád a chci si všechny pěkné chvíle s ní uchovat. Teď po letech už se v tom cítí doma, i když jsem někdy při focení třeba jen desítky centimetrů od její tváře. Zároveň se ve svých fotkách soustředím na přirozenost, nejsou aranžované. Za ta léta, co babi znám, už vím, jak reaguje, stačí si počkat na tu správnou chvíli. 

Používám většinou diskrétní foťáky, menší a tiché. Fotím si, zaznamenávám, jak jsme jen tak u babi doma nebo když jdeme na výlet. Ale nevěnuji tomu všechen čas, co jsem u ní a s ní. Někdy je třeba fotoaparát odložit, abychom měli čas jen pro sebe, prožili si svoje pěkné chvilky. Nemusí všechno jít na Instagram. Nechodím k ní na návštěvu pro fotky, fotím, dejme tomu, patnáct procent času. Je osvobozující nic nedělat, jen tak být. A tak je to fajn, tak to máme rádi. 

Na jaký typ fotoaparátu fotíte? Preferujete analog nebo digitál? A používáte určitý foťák k určitým příležitostem? 

Fotím už dlouho, takže jsem sesbíral různé fotoaparáty, mám jich opravdu hodně, vlastně tolik, že často už nevím, kam je dávat. (smích) A stále nakupuji nové, strašně mě to fascinuje a baví. 

Babičku fotím jak na analog, tak na digitál, až tak to neřeším. Podle toho, co mám po ruce, na co mám náladu. Někdy si s sebou beru jen menší taštičku, v ní malý filmový fotoaparát, jindy zase vezmu větší foťák. Víte, já jsem v tomhle takový cestovatel, nejdu za konkrétní fotkou cíleně, spíš tak pozoruji. Nikdy dopředu nevíte, co se vám podaří najít, tak k tomu přistupuji. 

Samozřejmě, že když mám nějaký projekt, který chci od ostatních odlišit, tak naplánuju použití konkrétní techniky. 

Fotím hodně zblízka, mám většinou pevné, širší objektivy. Je to kvůli tomu, že mluvím s lidmi, jsem jim blízko. To mi umožňuje zachytit silné momenty, navázat bližší kontakt, vést s tím druhým rozhovor. Nejčastěji sáhnu po ohnisku dvacet osm.  

Čím je specifická fotografie jako médium, které reflektuje stáří? Zveřejňujete fotky, na kterých můžeme vidět atributy příznačné pro starší generace: úhledně psané nákupní seznamy, vitrínky, křížovky, bonbiniéry, nábytek vyšlý z módy… všichni to známe. 

Ona ta reportáž z babiččina bytu je na jedné straně celkem těžký úkol. Má jednopokojový byt a není jednoduché najít tam nové pohledy, nový úhel. Její byt je klasický typ. Lampa, stolík, kávička, takové milé atributy. Fotím všechny tyto fragmenty, které s její osobou souvisí. Pro mě není dokument pouze ten člověk samotný. Zajímá mě, co má na stěně, jaké má koberečky na zemi, to všechno daného člověka dokresluje a dělá dokument kompletní. 

Kdybychom se na to podívali čistě statisticky, co funguje na Instagramu a co má nejvíce lajků, tak je to určitě tvář člověka. Lidé jsou zvyklí vidět tváře a těší je vidět mou babičku. Už méně je osloví například babiččin prsten na stole. Já se ale statistikami neřídím, chci, aby mi to celé dávalo smysl. 

Blue Grandma ale není vaše jediné téma. Dvakrát jste se umístil na Slovak Press Photo, s jakými tématy jste do soutěže šel? 

Věnuji se společenské reflexi. Na Slovak Press Photo jsem se umístil dvakrát, poprvé to bylo ve studentské kategorii s cyklem Na slovensku po slovensky. Jednalo se o černobílou sérii focenou na film. Začal jsem v té době vnímat určitou uzavřenost slovenské společnosti a nacházet ji v obrazech kolem sebe. Jednou jsem při svých cestách narazil nal velká dřevěná zavřená vrata stodoly s nápisem „Na slovensku po slovensky“. To mi přišlo příznačné. Je to série o uzavřenosti, o tom, jak jsme zvláštní národ, jak se tu prosazuje extremistická rétorika. Ať už v parlamentu nebo mezi lidmi. 

Zkoumal jsem skrze fotografie vlastnosti nás Slováků, to, že láska k Bohu se tu často zaměňuje s láskou k národu. Věnoval jsem se i tomu, že se často chceme ukazovat v lepším světle, jsme trochu podvodníci, snažíme se přikrášlit realitu, aby to vypadalo, že se máme lépe než například náš soused.  

Rok nato jsem soutěžil v kategorii Každodenní život se sérií věnovanou mému otci, který ten rok nečekaně zemřel. Prožíval jsem tehdy bolest a zmatek, snažil jsem se v celé situaci najít něco smysluplného, co bych otci věnoval, co mě s ním spojuje. Vznikla tak série Ostrov svobody volně navazující na sérii Na Slovensku po slovensky. Zaměřil jsem se na téma více v globálu. Tehdy se pravicový extremismus projevoval po celé Evropě. 

Otec mi v dětství vyprávěl před spaním pohádky, vymýšlel je přímo v ten moment, ale vždycky začaly tak, že bylo nebylo bylo ponuré království zatažené černou oponou, kde se nesmělo zpívat, nesmělo se radovat. Ale nebojte se, nakonec pohádky skončily dobře. 

Utkvěla mi ta zakletá království, mluvil o nich tak přesvědčivě. Až časem jsem pochopil, že vlastně vypráví o tom, co zažil v Československu za komunismu. Nesvobodu, kdy jste například nemohli poslouchat Beatles. Někdo tehdy tátovi dovezl ze zahraničí desku a on si ji doma nemohl ani pustit nahlas, aby sousedi neslyšeli, že poslouchá hudbu ze Západu. Rodiče mu to zakázali, aby neměl problémy. 

Já jsem si tehdy v souvislosti s Ostrovem svobody vymyslel podobnou zemi. Mým cílem bylo přimět lidi, aby se zamysleli nad tím, do jaké míry jim ukazuju pohádku a do jaké skutečnost. Mám tu sérii moc rád, z osobní roviny je pro mě velmi cenná, tehdy jsem se z toho smutku doslova vyfotil. Potěšil mě pak úspěch na Slovak Press Photo, byly to zvláštní časy.  

Zaujal mě i váš projekt Felicia, kdy fotíte staré škodovky Felicie s různých kontextech a situacích, je to celkem zábavné. 

Ano, je to taková sranda, jsem dítě devadesátek, všichni jsme Felicii měli. Od té doby přišly nové trendy v designu aut, ale když vidím starou Felicii, tak se vždycky pousměju, je to milé. Snažím se nacházet nové a nové pohledy, sbírám je. 

Jste fotograf na volné noze, věnujete se umělecké činnosti. Fotíte i zakázky?

Ano, máme s kolegou, který je taky umělecký fotograf, značku a děláme produktové fotografie. Snažíme se o originální náhled na komerční fotografii. Máme společný ateliér, řešíme zakázky, klienty, deadliny… 

Jaké máte pracovní výhledy do nového roku? Co chystáte? 

Projekt Blue Grandma se stal velmi populární, takže toho chci využít a věnovat se šíření jeho myšlenky zase trochu jiným způsobem. Přesunout projekt z Instagramu mezi lidi a dělat výstavy s edukačním záměrem. Mám v plánu navázat spolupráci se školami a domovy pro seniory. Byl bych rád, kdyby se podařilo děti a jejich prarodiče, kteří dost možná nemají Instagram, dostat společně na výstavu. Ukázat jim, že i oni mohou mít pěkný vztah. 

Stáří totiž nemusí být jen dožití, stáhnutí se do sebe, ale může to být i sranda. Podívejte se na mou babi, jaký má pozitivní vztah k životu. Je jí osmdesát sedm let, je čiperná, chodí, cestuje… A my bereme jako velký dar, že ji máme, babička tmelí a lepí celou naši rodinu. Těšíme se z toho, že je silná a samostatná a víme zároveň, že ji jednou začneme ztrácet. 

Mám rozpracovaný i černobílý projekt, kde babičku fotím, ty fotky ale vyjadřují křehkost spojenou se stářím, protože babi je z naší rodiny nejblíže tomu, že se její čas naplní. Je to můj osobní pohled, ve kterém je strach, že ten čas přijde, jsou citlivější. Prostě jiné. 

Svět babičky, který ukazujeme společně na Instagramu, je ale hodně barevný i díky tomu, že nosí velmi pestré oblečení, tím se celá rodina baví. My vůbec nevíme, kde to bere, nosí opravdu brutální pestré svetry. (smích) Její svět je plný barev, protože ona je barevná, cítíte to už, když otevře dveře od bytu, tak se to na vás vyleje. Babi je veselá, na nikoho se nezlobí a má ráda život. Vnímám, že je důležité, abychom měli takovéto pozitivní idoly. To pozitivní se přenese, ačkoli se v společnosti dějí všelijaké věci. Věřím ve světlé konce. 

Marek Pupák, foto Soňa Mayerová

Marek Pupák

Další články

Načítáme další články…

Generální partner

Hlavní partner

Mediální partner

Nastavení ukládaní cookies

Používáme cookies k personalizaci obsahu a reklam, k umožnění funkcionalit sociálních sítí a k analýze provozu webových stránek. Informace o provozu a užívání webových stránek Vámi jsou sdíleny s našimi sociálními sítěmi, reklamními a analytickými partnery, kteří je mohou kombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které o Vás sesbírali při užívání jejich služeb.

Vlastní

Vlastní nastavení cookies