Bauhaus kromě designu ovlivnil i nazírání na barvy a jejich použití

Tvary a linie propůjčují designu stejně významné kvality jako volba těch správných odstínů. Ucelenější poznání barev i postupů při jejich volbě zásadně ovlivnila umělecká škola Bauhaus.
Bauhaus kromě designu ovlivnil i nazírání na barvy a jejich použití

Mezi designéry až skoro nábožně uctívaný estetický odkaz školy Bauhaus je připomínán především skrze věhlasné osobnosti a jejich hmotná díla. Méně pak skrze hodnoty a teorie, které v umělecké společnosti klíčily dlouho předtím, získávaly obrysy už s předchůdci Bauhausu, ale do plné síly vykvetly až skrze unikátní podmínky mezi zdmi opěvované umělecké školy. S bezprecedentní estetikou se například vůbec poprvé pojilo účelné použití barev, které zformulovali Johannes Itten, Wassily Kandinsky, Paul Klee a Jodef Albers. 

K pochopení teorie barev je také dobré prvně připomenout, na jakých ideových pilířích Bauhaus stál. Walter Gropius školu založil roku 1919 ve Výmaru s myšlenkami kompletního zrušení kategorizace umění, především na vysoké a nižší. Byl ale také zastáncem úplného přelití břehů mezi jednotlivými směry. Věřil, že jen skrze celistvé poznání se studenti mohou později lépe specializovat. Všichni budoucí sochaři, malíři či designéři tedy začínali společným předmětem. 

Ten byl veden Johannesem Ittenem. Před působením ve Výmaru učil na své soukromé škole ve Vídni, odkud přejal progresivní způsob edukace založený na hnutí avantgardy. I přes své pouze tříleté působení toho Johannes Itten v kontextu Bauhausu stihl mnoho. Ve své výuce vedl studenty k subjektivnímu vnímání a živení jejich kreativity, kterou nechtěl limitovat poznáním z děl předchůdců. Každou hodinu začínal cvičeními koncentrace a dechu, kterými chtěl své žáky přiblížit jejich kreativní praxi. Často účastníky kurzů nechával studovat kontrasty materiálů i barev, plnit různá cvičení měli ale právě na základě vlastních pocitů. Snažil se tak budovat cit pro rovnováhu mezi materiály a jejich kontrasty, jejich použití jim ale nikdy nepodsouval.

Farbenkugel in 7 Lichtstufen und 12 Tönen, Johannes Itten, 1921. From Bruno Adler, ed., Utopia: Dokumente der Wirklichkeit I/II (Weimar, 1921). The Getty Research Institute, 85-B9544-2

Jednou z elementárních částí celého učení byla teorie barev. Studenti si prvně utvářeli povědomí o účincích barev z abstraktních děl, poté se nořili hlouběji. Ittenovo učení a odkaz jsou výjimečné především svým přesahem, jelikož teorií ovlivnil cit i dialog o barvách v celé společnosti, ne jen u studentů a umělců. Kategorizoval a systematizoval hned několik vztahů mezi barvami. Tím nejvýraznějším je zřejmě uspořádání na barvy primární, sekundární a terciální do kruhového spektra. S tím, že v jeho středu jsou tři primární obklopené třemi sekundárními, a to celé orámované šesti terciálními. Kruhové schéma mu pomohlo znázornit vztahy mezi odstíny, stejně jako gradaci saturace a kontrastu. 

Jako vůbec první rozdělil odstíny na studené a teplejší, jednotlivé barvy také pojil k různým náladám či emocím. Kromě těchto dvou protipólů identifikoval ještě další spektra, jako kontrast saturace, světlosti či tmavosti, komplementární kontrast, simultánní kontrast, kontrast odstínu nebo kontrast barevného rozšíření, které se týká relativního proporcionálního rozdělení barvy. Tedy, že některé barvy se zdají silnější než jiné, proto je třeba snažit se o rovnováhu odstínů. Jeho teorie nebyla založená pouze na vlastních dojmech a psychoanalýze, tedy subjektivním vnímání barvy jako emoce nebo působení, hodně se zajímal také o vnímání barev ostatními.

Ittena v roce 1922 vystřídal další přispívající do obecné teorie barev – Wassily Kandinsky. Patřil stejně jako Itten k lidem s hlubokým vnímáním barev a jejich významu, jeho přístup bývá nazýván jako syntestetický. Barevné odstíny pojil s hudebními tóny a také s určitými konkrétními tvary. Mohlo by se zdát, že jeho teorie na Ittena navazuje, což je pravda jen z části. Některé klíčové myšlenky formuloval už roku 1910 ve své knize Concerning the Spiritual in Art. Věnoval se třeba charakteristice odstínu bílé, kterou chápal jako neznělou, což analogicky napojil na hudební pomlku. Podle jeho slov ale neznělá neznamená mrtvá, spíše plná možností. 

Wassily Kandinsky, Public domain, via Wikimedia Commons

Kandinského teorii dokazují jeho díla, která by bez hlubokého porozumění barevnému spektru nenabírala takovou intenzitu. Barvy viděl jako bytostně transcendentální formu vyjadřování, způsob zkoumání estetiky jako takové. S podobným principem do značné míry pracoval také Paul Klee, jehož působení v Bauhausu se s Kandinskym několik let krylo. Jako abstraktní umělec se k barvám nechoval jinak než k celému konceptu jeho díla. Podobně jako Kandynsky pojil odstíny s různými tóny, zašel ale ještě o něco dál. Pomocí teorie předestřené Ittenem pojil sady komplementárních barev s tóny v harmonii, při špatném párování šla disharmonie snadno slyšet. Což Kleemu pomohlo ilustrovat, jaký má podle něj umělecké dílo plné neladících barev efekt na prohlížejícího. 

Přestože používal takto konkrétních nástrojů, snažil se své studenty vést ke vnímání barev jako něčeho oproštěného od konkrétna. Spíše jako mocného média či dalšího rozměru, kterým mohl umělec působit na každého, kdo jeho dílo konzumuje. 

Paul Klee, Public domain, via Wikimedia Commons

Nebyli to jen profesoři Bauhausu, ale i studenti, kteří po vzoru učitelů poté dál tvarovali teorii barev. Velmi významně k ní přispěl i Josef Albers, který na zmíněné umělecké škole vystřídal role žáka i učitele. V kontextu tří zmíněných teoretiků je jeho přínos pro odvětví také nezanedbatelný. Název díla, ve kterém svou teorii shrnuje, hovoří za mnohé. Roku 1963 publikovaná kniha Interaction of Color jednak naznačuje, že barvy nejvíce studoval v situacích, kdy spolu interagují, zároveň se o totéž snažil i s příjemci vizuálních vjemů. Razil ideu jakéhosi „zažívání“ barev, spíše než jen jako vizuální záležitost je vnímal jako komplexní zážitek. Proto tvrdil, že barva je vlastně nejrelativnějším uměleckým médiem.

Model reprezentující teorii barev Josefa Alberse, Zena O'Connor, PhD, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Přesah jeho díla byl značný. I když se podle odborníků řadil k evropským konstruktivistům, intenzitou a spektrem silně ovlivnil umělce až v Americe. Vytvořil pomyslný přechod mezi obojím, jelikož z jeho teorií stejně jako z děl čerpali vlastně všichni. Často k tomu dopomohl také detailním popisem materiálů a barev od konkrétních výrobců, jejichž seznam Albers pečlivě dokumentoval na zadních stranách každého z děl.

Protože je Ablers považován za jednu z nejvlivnějších uměleckých osobností minulého století, mohlo by se zdát, že ucelenější teorie barev byla prospěšná především pro umění. Svým zaujetím zkoumat nejen barvy samotné, ale i jejich interakci třeba s povrchem nebo materiálem otevřel nejen studentům vhled do jejich kombinování také v designu. 

 

Zdroj: wikipedia.org, color-meanings.com, senseationalcolor.com

Další články

Načítáme další články…

Generální partner

Hlavní partner

Mediální partner

Nastavení ukládaní cookies

Používáme cookies k personalizaci obsahu a reklam, k umožnění funkcionalit sociálních sítí a k analýze provozu webových stránek. Informace o provozu a užívání webových stránek Vámi jsou sdíleny s našimi sociálními sítěmi, reklamními a analytickými partnery, kteří je mohou kombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které o Vás sesbírali při užívání jejich služeb.

Vlastní

Vlastní nastavení cookies