Bams Office navrhli manuál hřbitovů budoucnosti do Bratislavy, kam můžete jít na víno nebo piknikovat s dětmi

BRNO/BRATISLAVA — Pohřbívání je ve společnosti tradičně tabu, a tak když Pohrebnictvo mesta Bratislavy Marianum oslovilo místní architekty, aby jim vypracovali strategii rozvoje, nikdo nabídku nepřijal. Uspělo až u brněnské bams office, která se hřbitovy zabývá dlouhodobě a vnáší do problematiky svěží vítr. Bratislava nehledala pouze nové parcely pro klasické hřbitovy, nechala si zpracovat širší koncepci, která propojuje pietní funkci, městskou krajinu, biodiverzitu, rekreační potenciál a možnou flexibilitu pro budoucí formy pohřbívání včetně úvah o ukládání teramátu.  

Bams office zpracovalo manuál spolu se dvěma typově odlišnými hřbitovy, již mají vzniknout v lokalitách, které ve skutečnosti nejsou pro kostrové pohřbívání vhodné. Jeden v Rači na skále bývalého vinohradu, druhý v lužní krajině Jarovců. Obě vycházejí mimo jiné z principů pietního biocentra a kombinují tradiční způsoby pohřbívání s krajinným hřbitovem, který může být součástí systému zelené infrastruktury města. Mladí architekti uvádí, že posun od hřbitova jako uzavřené plochy k hřbitovu jako důležitému veřejnému a krajinnému prostoru může být inspirativní stejně tak i pro česká města, takže jsme se jich zeptali na podrobnosti.

Co mají bratislavské hřbitovy za problém?

Blanka Solár: V Bratislavě se už od roku 2008 v médiích píše, že dochází hrobová místa. Na Slovensku to není záležitost jen Bratislavy, v Nitře jsem slyšela, že soukromníci prodávají hrobová místa za 40-50 tisíc Euro. Na Slovensku je větší poměr věřících než u nás a v Bratislavě je to sice specifické, že je tam největší podíl kremace, ale pořád je tam 30 % kostrového pohřbívání. 

V Bratislavě se o tom ví dlouho, ale z povahy tématu se tím chtěl málokdo zabývat. Na starost si to vzalo Marianum (Pohrebnictvo mesta Bratislavy), které spravuje všech 19 hřbitovů ve městě. Oslovili bratislavské architekty, ale nikdo se toho neujal. Potřebovali toho hodně naráz – analýzu jak to vypadá, ověřit lokality určené územním plánem a definovat, jak se to má v daných podmínkách navrhovat. Bylo to dost abstraktní a obrovské. Architekti, kteří tu zakázku odmítli, předali kontakt na nás, díky putovní osvětové výstavě, o které jste psali (zde).       

My jsme na to v týmu s Michalem a krajinářskou architektkou Denisou Halajovou kývli. Domluvili jsme meeting s hlavním architektem města Bratislavy a s Metropolitním institutem Bratislavy (dále MIB, pozn. red.), kde jsme definovali obsahový rámec. Přistupovali k tomu pokrokově. Zadání vzniklo z našeho společného dialogu a ředitel Mariana i hlavní architekt Bratislavy si vyslechli, jak se mění diskurz v pohřebnictví a jak se o tom mluví v Česku, takže jsme do zadání zahrnuli i nové trendy pohřbívání. Vznikl komplexní manuál, jak má Bratislava nakládat s touto urgentní situací. Podstatné je, že musí okamžitě udělat aspoň dílčí rozšíření, aby pokryli prvních pár bezprostředních let. 

Michal Solár: Potřebovali zjistit přesněji, v jakém časovém horizontu jim místa dojdou a kolik jich vůbec pro město potřebují. Bratislava se dostává do časové krize, a tak potřebují konkrétní čísla. Doteď čerpali jen z obecných demografických studií a vlastního odhadu. 

Blanka Solár: Pracovali jsme s demografickou studií Bratislava 2050 a na jejím základě jsme vytvořili prognózy vývoje. Ať už nastane pesimistický nebo realistický scénář, musí se hned začít řešit nový hřbitov. Do roku 2035 už nebudou mít žádná volná hrobová místa a doba příprav a povolování může být klidně 10 let, takže to již nesnese odklad.

Nám to ale nahrává na smeč, protože jsem se předtím zabývala přírodními pietními biocentry a biotopy a právě problematická podloží nás nutí do toho, co prosazujeme, že mají být dnes hřbitovy multifunkční, biodiverzní rekreační a zároveň pietní krajina. Se vzrůstající populací a tlakem na pozemky se musí proměnit urbanistická a architektonická morfologie hřbitova. V tom je ta studie zajímavá, protože říká, jak na to. 

Jaké jsou trendy? Narazil jsem na ekologické urny, ktere se v zemi rozloží?

Blanka Solár: U ekologických uren je potřeba být opatrný s očekáváním. Pokud se urna v zemi rozloží, je to samozřejmě lepší než plastová varianta, ale samo o sobě to ještě neznamená, že jde o skutečně přírodní nebo ekologické pohřbívání. Popel tím nevyřešíte – lidský popel je ten problém. Má jiné složení a funguje jinak než popel z biomasy. Popel z člověka není zeleni nijak přínosný. Kdybyste ho vysypal k mladému stromku, spálíte mu kořeny. Musí se to ideálně řešit vsypem do jamek ke vzrostlým stromům, které to ustojí. V Británii k tomu na přírodních hřbitovech přimíchávají patentované směsi, aby to neutralizovali. Představa, že tím něco pohnojíte, je bohužel úplně mylná. Kremace měla význam u chorob, kterým bránila v šíření, nebo to může být otázka osobní preference či náboženství. Nemusí být taky všechno ekologické, toto je intimní věc a každý by měl mít možnost se sám rozhodnout. 

Kremace tedy není udržitelná cesta?

Michal Solár: Kremace byla v našich zemích znak industrializace a reakce na růst populace. Klub přátel žehu byla iniciativa před sto lety, která vycházela z jiného kontextu, ne z ekologie.

Blanka Solár: Dnes jsme zase jinde. Můžeme si srovnat krematoria u nás a třeba ve Švédsku či Rakousku. Tam používají elektřinu, obnovitelné zdroje a povinné filtry. Ty se likvidují podobně jako radioaktivní odpad, někam se zakopou. To je určitá lepší verze, u nás tak daleko nejsme. Byli jsme s kolegou ze spolku Adamem Vokáčem na exkurzi v krematoriu, ptali jsme se na filtry a tvrdili, že žádné nepotřebují, že mají emise v pořádku. Přitom každý ví, že to je nesmysl, protože z toho spalování jdou vždy určité emise, třeba rtuti, které dopalování v peci zcela zničit nedokáže a není to v pohodě. Nicméně u nás jsou ty standardy a limity jinde než ve zmiňovaných zemích, kde jsou filtry dokonce zákonem nařízené. 

Je lidské tělo jedovaté?

Blanka Solár: Právě že ve většině případů není, ale když ho spálíte, dostanete popel s extrémním obsahem solí, takže je vysoce zásaditý. Ph je pak srovnatelné třeba s bělidlem nebo čistícím prostředkem a u rostlin snižuje schopnost vstřebávat živiny. Určitě by se neměl rozprašovat, to zeleň dusí. Vhodnější jsou vsypové jamky u odolných rostlinných druhů. Lidské tělo jako takové ale není toxické a ve většině případů, kdy na něm neproběhla třeba chemicky náročná léčba a pohřbíte ho bez umělých látek nebo lakované rakve, se dokáže dobře vrátit do koloběhu a zúrodnit krajinu. Nejen u nemocnějších lidí může být řešením teramace, kdy se po 40 dnech patogeny zneutralizují, jako by bylo tělo 20 až 50 let v zemi. Největší vypouštění škodlivých látek proběhne v kontrolovaném prostředí. U nás to ještě neděláme, ale třeba v Německu už to ve Šlesvicku-Holštýnsku legalizovali. 

V Bratislavě byli ale tak pokrokoví, že chtěli, abychom tu etapizaci navrhovali tak, aby bylo možné s částí plochy reagovat na měnící se poptávku. Kdyby byla za deset let poptávka po teramaci, aby to tam šlo. To je důležité. Pár let zpátky kde kdo z pohřební bubliny prohlašoval, že teramace je kontroverzní. Teď byla konference v Praze, kam Němci dovezli teramát a například ředitelka ústředního hřbitova v Brně paní Říhová uvádí v souvislosti s plánovaným přírodním hřbitovem v Medlánkách, že tam do tří až pěti let s teramací počítají. Prvotní odpor nyní nahradil v mnoha případech optimismus a názor se díky naší osvětě velmi mění, mnozí bývalí odpůrci jsou skoro ambasadoři. Má to logiku. Když vezmete v potaz všechny faktory, včetně urbanistických, má teramace výhody a může být odpovědí na některé problémy lokalit i pohřebnictví jako celku.

O co přesně jde?

Blanka Solár: Teramace je proces přeměny těla na úrodnou půdu v kontrolovaném prostředí. V podstatě kompostování, ale ne, že tělo hodíte na hromadu a přehazujete vidlemi. Za 40 dní je tělo s vodou a biologickým materiálem přeměněno vlastními bakteriemi na úrodnou půdu ve speciální vaničce, která se kolébá a tím napomáhá procesu. Výhoda je, že tam už pak nejsou stopy DNA, forenzní analýzou by z toho nešlo nic zjistit a taky, že pro to neplatí omezení ve vztahu k vodním zdrojům. Otevírá to nové možnosti. 

Michal Solár: V našich hřbitovech jsme vyčlenili 20-25 % plochy nevyužitelné k jiným účelům – pro progresivní metody pohřbívání, které se pravděpodobně objeví brzy i u nás. Díky tomu jsou ty parcely relevantní pro hřbitovy, jinak by jako investice do půdy, kde se ani nedá moc pochovávat, nedávaly smysl. Díky alternativnějším metodám se to bude dát využívat jako hřbitov efektivněji. Podle průzkumu IPRu by přes 20 % mladší generace preferovalo nový přírodní typ pohřbívání nebo třeba do země bez rakve. Trend se může změnit nejen z důvodu víry, ale třeba i ekologie. 

Jak jste navrhli nové bratislavské hřbitovy?

Michal Solár: K návrhu jsme přistupovali s vědomím, že trávení volného času na hřbitově je u nás stále do určité míry tabu. Zároveň jsme však chtěli zachovat rekreační funkci, kterou krajina do té doby plnila. A nebo ji doteď ještě neplnila, ale my ji tam můžeme dostat a aktivovat tím velkou oblast města a širšího okolí.

Blanka Solár: I biodiverzitu. Pietní místo můžete obohatit tím, že do něj přidáte patřičné nativní druhy. Park je fajn, ale nemusí mít tak velkou biodiverzní hodnotu, jako když navrhnete lokálně biodiverzní krajinu. Vypadá trochu jinak, než jsme zvyklí u parků, ale bude mít ve výsledku víc druhů a víc života. To jsme řešili v Jarovcích, kde by mohla být rákosiště s hnízdícími ptáky a obnova lužního lesa. Oblastí prochází biokoridor, tak jsme to na něj napojili, aby se tam bažantům a další zvěři dařilo. Tento aspekt návrhu jsme konzultovali s krajinným ekologem Vilémem Jurkem. 

Michal Solár: Jarovce jsou v podstatě městské pole. Je to zbytkový prostor na křížení dálnic, o který se nikdo nechce starat. Původně tam byla mrtvá ramena Dunaje, meandry a lužní les. Zemědělská industrializace to všechno zasypala, zneutralizovala, tak jsme se pokusili dostat biodiverzitu zpátky. Přítomný biokoridor spojuje dvě velká nadregionální biocentra. Vydali se touto cestou a díky tomu jsme záměr obhájili, protože obnova biokoridoru nadregionálního významu mezi Slovenskem a Rakouskem do toho pomůže dostat peníze, i když to není ve městě. I díky tomu jsme si mohli dovolit hřbitov na jiném principu. 

Blanka Solár: Na principu pietního biocentra. Najednou to tady zapadá do zadání i financí. Při budování takové plochy seženete finance lépe, když je multifunkční.      

Michal Solár: Většina oblasti má vysokou hladinu podzemní vody, někde je už půl metru pod zemí. To jsou pro kosterní pochovávání obzvlášť nevýhodné podmínky. Abychom to mohli využít jako hřbitov, vyzdvihli jsme hrobová pole na platformy oddělené od stávajícího podloží nepropustnou jílovou vrstvou. Zároveň tam počítáme s retenčními jezírky, jejichž vyhloubení nám dá část hlíny na platformy.  

Blanka Solár: Dle původního územního plánu tam má v okolí vzniknout celá nová čtvrť, takže zbytek hlíny půjde k z výkopů její výstavby. Protože se ale Bratislava smršťuje, není ta čtvrť úplně jistá, každopádně se tam v opačném případě zvažuje obnova slepých ramen Dunaje a vznik rozsáhlé přírodní rekreační oblasti, takže by se to dalo propojit s tím.  

Zajímavost je, že řešení vynucené hydrogeologickou situací vytvořilo krajinu propustnou pro lidi i pro zvěř. Do hrobových polí nemusíte vůbec vstoupit, takže ani nevíte, že jste na hřbitově. Můžete tam klidně jít piknikovat s dětmi. 

Michal Solár: Rača je protiklad k Jarovcům. Tam nebyla zvýšená hladina podzemní vody, je tam problém s nedostatkem hlíny kvůli erozi, protože je tam skalnaté podloží bývalých vinohradů. Původně se tam zamýšlel urnový háj nebo krematorium. Město má ale krematorií i kolumbárií dost. 

Blanka Solár: Udělali jsme to tak, aby se na terasách se skalnatým podložím dalo pohřbívat v navážkách. Pak tam manžel vypozoroval migrační trasy zvěře, když to byl mapovat. Teď můžeme pracovat s tím, že bude mít obřadní síň výhled na místa, kam chodí zvěř. Zachovali jsme to, aby existující biodiverzní struktury a vazby mohly fungovat dál a dávat hřbitovu přidanou hodnotu. 

Je to klasičtější hřbitov, ale i v jeho případě máme třeba vizi, že by tam mohla vzniknout vinotéka a podávat se cintorínské víno s výhledem na Bratislavu. Nejen při smutečních hostinách. Mohlo by to být fajn místo, kam se půjdete projít na vyhlídku. Tomu se věnujeme v osvětě. Když zajdete na hřbitov ve Skandinávii, lidi tam třeba běhají, jezdí na kole, čtou si knížku. 

U nás komunismus ovlivnil nejen podobu samotných hrobů, ale i celých hřbitovů. Trávník se považoval za neupravenost, zakrýt to žulou bylo upravené. A ještě k tomu dát kytku v plastovém květináči. To je dědictví komunismu. Předtím hřbitovy vypadaly o dost víc jak teď ve Skandinávii. Lesní hřbitovy se subtilnějšími náhrobky, kamenným či dřevěným křížkem. Movitější tam měli něco masivnějšího, ale běžní lidé měli to, co dnes propagujeme, ač to někdo považuje za kontroverzní. Přitom v současném kontextu nedává smysl, aby byly hřbitovy akumulační plochy, které natáhnou horko do kamene a pak ho vysílají ven. 

Zbývá vám prostor i na jiný typ projektů, nebo se věnujete výhradně hřbitovům?

Blanka Solár: Toto je spíš taková naše specialitka navíc, jinak děláme hlavně rekonstrukce různého rozsahu. Ale souvisí to. Když něčemu starému, přežitému, dáváte nový život… jako u hřbitovů. Našlo si nás to. Taky navrhujeme interiéry, při rekonstrukci i detaily. Děláme od návrhu po detail, občas i něco veřejného, ve vazbě na krajinu, takže širokou škálu věcí.   

Nemáte ambici pojmout i nějaký hřbitov architektonicky?

Blanka Solár: Toto bylo pojaté primárně urbanisticky a ideově. Můžou tam vznikat prvky land artu, to byl také princip pietního biocentra. Individuální náhrobek se transformuje do objektu s kolektivním přístupem a významem a má fenomenologickou nebo evokativní funkci. Na hřbitově je zajímavé, že je to heterotopie – jiné místo, kde se setkáváte s konečností, kontemplací, s ohledem na archetypální procesy života. 

Kdybychom to navrhovali do detailu, propagovala bych tam zaživatelné prostředí či skulptury, u nichž nejste jen venkovní pozorovatel, ale aktivní účastník. Prožíváte to prostředí tím, jak se jím pohybujete. Dá se pracovat s asociacemi, Kulešovovým, tzv. sekvenčním efektem, kdy zažíváte něco postupně v návaznosti, může vám to evokovat motiv pokračování, vzpomínky či kolektivní, univerzální narativy – třeba přechod od někud jinam. Je to typicky archetypální situace a koresponduje s přechodovými rituály, kterým je i ten pohřeb a smrt. S minimálním zásahem můžete vytvořit surreálný scénografický prostorový zážitek. V tom vidím obrovský potenciál v přístupu ke hřbitovům a krajině.  

Michal Solár: Manuál je prvotní vize, která odpovídá primárně na to, jak mají hřbitovy uchopit, aby vytvořili dostatečnou kapacitu; čtyři až pět tisíc hrobových míst v Rači a až patnáct tisíc v Jarovcích. Pravděpodobně zůstaneme nohama na zemi. Oni ten projekt rozfázují do architektonických soutěží. Komora slovenských architektů by to tak požadovala. 

Blanka Solár: Ale na soutěžích v Česku vidím dobrý trend, že už se upouští od monumentálních obřadních síní, kde máte pomalu úzkost a jste vyděšený a přechází se k něčemu intimnějšímu – k prostředí, které vás uklidní. To mi přijde jako velmi dobrý směr. V Česku je krize obřadů, hodně pohřbů probíhá bez nich. Zesnulý se třeba jen spálí a rodina si popel vezme a někde rozpráší. Volí krajinu před děsivou monumentální architekturou.

Michal Solár: Stačí si porovnat krematorium od Milučkého v Bratislavě a tady smuteční síň od Bohuslava Fuchse na Ústředním hřbitově. 

Blanka Solár: Nebo krematorium ve Strašnicích, které má takovou až „reichstag” podobu. Lidé, co to navrhovali, trochu zapomněli, v jakých emocích tam člověk přichází. Může jít o emocionálně nejtěžší zážitek v životě, který s tou architekturou podle mně nekoreluje.  

Blanka Solár se narodila roku 1994 v Brně, kde vystudovala architekturu na FA VUT. Postgraduální studium absolvovala na University of Strathclyde v Glasgow. Za diplomovou práci Projektivní prostor: Hřbitov bez hrobů, která poprvé přinesla myšlenku pietního biocentra, získala titul nejlepší diplomová práce FA VUT a čestné uznání České komory architektů. Paralelně s vlastní architektonickou praxí bams office, kterou založili v roce 2021 společně s Michalem Solárem, se věnuje osvětové a vzdělávací činnosti v oblasti pietních krajin. Je autorkou putovní výstavy Hřbitov bez hrobů: Pietní biocentrum. Přednášela na konferencích v Brně, Praze a Bratislavě. V roce 2025 byla lektorkou a spoluautorkou česko-slovenského vzdělávacího programu a příručky pro správy měst a obcí Hřbitovy přátelské k přírodě a k lidem, organizací Poslední stopa zs. + CEEV ŽIVICA, financovaného Evropskou unií. 

Michal Solár se narodil roku 1995 v Žilině, vystudoval architekturu na FA VUT v Brně a postgraduální studium na University of Strathclyde, Glasgow. Mezi roky 2020 až 2022 pracoval v Kaminsky Architektur ve Švédsku, v roce 2021 založili společně s Blankou Solár ateliér. Studio získalo opakovaná ocenění ve veřejných architektonických soutěžích a v roce 2026 bylo časopisem Architect + zařazeno mezi TOP 10 emerging architects české scény.