Současné ničení umění ve veřejném prostoru je srovnatelné leda s husitskými válkami, říká autor Králíkárny Pavel Karous

BRNO/PRAHA — Pavel Karous se dostal do povědomí veřejnosti projektem Vetřelci a volavky, který netypicky obrátil pozornost k umělecké produkci minulého režimu. Reflexe předchozí umělecké politiky u něj jde ruku v ruce s kritikou té současné, a jak ukazuje jeho aktuální realizace Králíkárna v komunitní zahradě Káznice, ani budoucnost nevidí moc růžově. Králíkárna vzbudila velký ohlas, a tak jsme od něj zjistili více. 

Stojíte za projektem Vetřelci a volavky, jak dopadl? Je ukončený?

Už to jede samo po vlastní ose, pořád k tomu vychází publikace. Teď jsme třeba vydali jednu o realizacích v pražském metru, do toho dělám ještě komentované prohlídky a připravuji scénáře pro Českou televizi. Je to takový nekonečný projekt. 

Je to revize umění ve veřejném prostoru, co tady zbylo z předrevoluční doby, chápu to správně?

Je to tak. Zároveň je to reflexe toho, jak se dnešní společnost k tomu dědictví chová a jak k němu přistupuje. A hlavně slouží ke komparaci se současným režimem. Reálný socialismus je uzavřená kapitola a dnes už ji můžeme historicky zhodnotit. Zabývám se, pro upřesnění, pouze kvalitou a kvantitou výtvarného umění ve veřejném prostoru. Získaná data můžeme porovnat se současnými výsledky reálného kapitalismu, který tu je už pětatřicet let, což z něj dnes dělá stabilnější a delší režim, než bylo období existence ČSSR. Vyjde nám z toho velmi zoufalá zpráva, která nevyznívá ve prospěch naší generace. 

Jaká zpráva?

Největší problém není ani to, že vzniká o dva řády míň výtvarných realizací ve veřejném prostoru, což je taky děsivé. Až budoucí mimozemská civilizace přijede na tuhle zničenou planetu a bude odkrývat jednotlivé vrstvy, až prorazí nějaký ten spečený sediment po katastrofě, tak odkryje vrstvu reálného kapitalismu. A když se podívá pod ni na vrstvu reálného socialismu, všimne si extrémního rozdílu v tom, jak byl veřejný prostor od šedesátých do osmdesátých let masivně estetizovaný kvalitními výtvarnými díly a pak od roku 1992 skoro vůbec. Řekne si „aha, to se prostě stal nějakej mor nebo válka nebo katastrofa.“ Ale nebyla to válka, nebyla to epidemie. Byl to Klaus. Jím prosazená ideologie rozmetala státní subvence a pobídky do kultury a organizační a materiální základnu pro vznik masivní výzdoby veřejného prostoru a architektury. 

Ještě zásadnější problém ale je, že současné realizace mají v průměru výrazně nižší kvalitu. Souvisí to s tím, že zanikl tzv. jednoprocentní zákon, ale hlavně jeho prováděcí pokyny. Každé dílo bylo předtím vybíráno odbornou komisí na základě výběrového řízení nebo výtvarné soutěže. A to dnes není. Takže paradoxem současného systému je, že výtvarné dílo do veřejného prostoru schvaluje většinou politická reprezentace, tak jako v padesátých letech, jako v době stalinismu, což jsou ošklivá slovíčka, ale je to tak.

V neposlední řadě zánik celého toho balíčku, té materiální, organizační a systémové podpory vzniku výtvarných děl způsobuje zánik výtvarné obce. Přesná data nemáme, ale podle mých rešerší se čistě volnou tvorbou živí v současnosti o jeden řád míň lidí, než tomu bylo v roce 1990, kdy jich bylo nejvíc a pak začal jejich počet prudce klesat. 

To je taky zlá zpráva, protože pokud máme vybírat z možných géniů, tak samozřejmě máme nějaký balíček tvůrců. Část bude podprůměrná, část průměrná, něco bude dobré a pak bude jedno procento z toho balíčku, které bude geniální a předčí svou dobu. Ale když vybíráte z osmi tisíc lidí, tak máte najednou mnohem větší počet géniů, než když vybíráte z osmi set lidí či dokonce míň. 

Nenapadlo by mě, že je dnes míň umělců?

Pozor, potřeba člověka tvořit se samozřejmě nezměnila. Ta se nakonec zachová i v koncentračním táboře. To ale neznamená, že by byl koncentrační tábor nebo náš systém dobré místo pro vznik výtvarného díla. Výtvarníků bude stejně. Ale já jsem mluvil o výtvarnících, kteří se uživí volnou tvorbou a nemusí učit, prodávat drogy, pracovat za barem nebo nedej bože pracovat v reklamce, což je úplné dno. 

Proč se k umění ve veřejném prostoru z předchozího režimu chováme tak bezohledně?

Já nad tím hodně přemýšlím, protože ten ikonoklasmus, který teď probíhá jenom v Praze… mám důkazy, protože mám fotografie těch děl, že se z fyzického veřejného prostoru přímo pod modrým nebem za posledních deset let zničilo a odstranilo přes 480 uměleckých děl. To je víc než roztavených zvonů na děla nebo odstraněných legionářů a Masaryků ve čtyřicátých a padesátých letech dohromady. Kdybychom sečetli všechny externality, co se týče ničení soch z doby hitlerismu a stalinismu dohromady, tak to v Praze neudělá 480. Probíhá masivní kulturní barbarství a ničení uměleckých děl je srovnatelné maximálně s obdobím husitských válek, ale to se města vypalovala a ty gotické památky shořely. Tohle ale není požár, je to prostě neoliberalismus. 

Za studené války byl v 50. a 60. letech nejen na východě, ale i na západě největším investorem do architektury obecně stát, potažmo město. Sociální stát v rámci sociálně demokratického umravněného kapitalismu, který panoval po druhé světové válkce na západní polokouli, zařídil, že se peníze z daní ultrabohatých přesouvaly do veřejně prospěšných statků, procesů a organizací, které zajišťovaly zlepšení životní úrovně pracujících. Vedlo to k tomu, že se vybudovaly rozsáhlé architektonické celky s velkou občanskou vybaveností, plné sportovních areálů, kulturních a vzdělávacích zařízení, administrativních a dalších budov, které můžeme zařadit mezi veřejnou zástavbu. Všechny tyto stavby byly jak na Západě, tak na Východě povinně podle stavebního zákona doplněny, vyzdobeny uměleckými díly. Ale teď se nám stalo, že ten majetek získala neoliberálními procesy – privatizací finanční elita. 

Nejdřív zařídí, že budovy přestanou mít obsah. Řekne, že se plavecký bazén nedá vyhřívat, že je to drahé. Postupně se uzavře. Pak se budova přestane hlídat, vymlátí se tam okna, rozkradou se kovové věci a tak dále. Všichni si začnou stěžovat, že se kolem kumulují drobné kriminality a externality. A pak správce veřejného statku, což je město nebo stát, přijde s „geniálním” a velice pro neoliberalismus obvyklým řešením, a to je privatizace. 

Teď do toho vstoupí developer, který ví, že původně veřejná stavba například bazén, pošta, kulturní dům nejde předělat na něco, co generuje peníze. Takže ho musí zbourat a postavit tam developerskou zástavbu nebo administrativní budovy, sklady, prostě co potřebuje, nějaký stroj na peníze. A tím pádem nutně zaniknou výtvarná díla, která v rámci toho bazénu vznikla, kdy prostě sportovní areály typu bazén opravdu musely uplatnit ty jedno až čtyři procenta na výtvarné řešení. 

Uvnitř bude skleněná mozaika, venku bronzová dívka. A pak tam ještě bude keramická stěna nebo tapiserie ve vstupu. To všechno jde do hajzlu. Nebo to už pravděpodobně nepřežilo fázi neúdržby. Developer většinou neřeší, jestli tam bude fontána nebo socha. Výsledkem je, že s jedním plaveckým bazénem, poštou či kulturáčkem jsme přišli najednou o čtyři, pět monumentálních výtvarných realizací od skvělých autorů, které byly integrální součástí stavby a veřejného prostoru. To popisujeme jeden příklad privatizace. 

Když se za minulé vlády privatizovaly nemovitosti pošty, vedlo to k tomu, že se jen v Praze tím pádem zničilo, odstranilo a rozkradlo kolem dvě stě interiérových realizací, které jsem ani nezapočítal do těch 480 předtím. Každá pošta postavená mezi šedesátými a osmdesátými léty měla v interiéru nějakého Olbrama Zoubka, Huga Demartiniho, Stanislava Libenského, Jaroslavu Brychovou – naprostou špičku tehdejší produkce. A to všechno zmizelo jedním lusknutím prstů Fialovy vlády. Teď se ty věci nacházejí jako volné artefakty na trhu většinou v Německu. Díla, která byla zaplacena z daní předchozí generace a měla sloužit veřejnosti, už ve veřejném prostoru nejsou a jsou z nich komodifikovatelné objekty vytržené ze svých architektonických rámců, které putují někam do soukromých galerií na západ.

Váš poslední počin v Brně byl happening věnovaný Marušce Kudeříkové, odbojářce popravené za nacismu, která tu měla od padesátých let pamětní desku. V roce 1990 ji však uklidili do depozitáře. Můžete přiblížit, o koho šlo a proč šla deska pryč? 

Kvůli čtenářům z mladší generace to musíme otevřít šířeji, protože nebudou třeba vědět, kdo je Maruška Kudeříková – pro mě nezpochybnitelná hrdinka. Začínala na Slovácku a nakonec v Brně vedla velkou odbojovou organizaci, která skutečně zkrátila tu příšernou druhou světovou válku o pár dnů tím, že vyhazovala do povětří mosty, po kterých jezdily konvoje. Šířila protiokupační letáky, distribuovala zbraně odbojářům, zařizovala kontakt mezi zlínskými dělníky, partyzány na Slovácku a brněnskými odbojovými skupinami. Byla to nadpozemsky statečná holka, která vstoupila do odboje v sedmnácti a ve dvaceti dvou letech, za druhé heydrichiády, ji odhalilo Gestapo. Ve všech papírech Gestapa má napsáno to nejvyšší možné ocenění, nejvyšší medaili, jakou může odbojář v době fašismu dostat, a to je Hartnäckiges Schweigen – zatvrzelé mlčení. 

Oni věděli, že se stala vedoucí skupiny Svazu mladých, což byla organizace pod ilegální  komunistickou stranou. V Brně existovala mládežnická odbojová organizace, která měla tuhle tajnou odbojovou skupinu zařízenou na takzvaných trojičkách. V buňce znal nadřízeného vždy jenom jeden a ostatní znali jenom jednu dvojici, ale nikoho jiného, aby se při odhalení nerozpletla ta struktura. A ona byla autorkou struktury a velitelka. Když ji Gestapo odhalilo, vytáhlo mučením z jiného odbojáře z její skupiny, že tu strukturu zná. A dokážete si představit, co dělá Gestapo s holkou, když z ní potřebuje dostat informace, aby rozmotalo to klubko... 

Oni ji mučili nepředstavitelným způsobem, ale stejně má všude jenom to Hartnäckiges Schweigen. Nevěděli si s ní rady, tak ji ještě poslali za nějakým sadistou do Prahy, do Pečkárny, do takzvané továrny na nehty, a ani tam z ní po dvou měsících nebyli schopni nic dostat. Já si nedokážu představit někoho, kdo by byl víc nadpozemsky až nelidsky statečný, odvážný a odhodlaný bojovat proti fašismu. Poslali ji do Vratislavi, kde čekala na popravu, a protože byli fašisti sadisti, tak ji popravili na její narozeniny. Pákovkou ještě podotýkám, ne sekerou. 

Ve Vratislavi se popravovaly stovky lidí denně, tak aby katům od zvedání gilotiny neupadla ruka, vymysleli něco jako pákovku – řekněme fordistický systém na sekání hlav – přes ozubená kolečka, jak se krájí plech, na dlouhých lyžích, kde se posouvají ta svázaná těla… Horor, pro naši generaci nepředstavitelný horor. A ona, místo aby zešílela, začala organizovat odborovou organizaci uvnitř toho vězení a psát motákovou cestou ven texty. To jen ve stručnosti o Marušce Kudeříkové. 

Minulý režim propagandu neuměl. Byl v tom hrozně humpolácký, vždy to přehnal a na to lidi špatně reagují. Začalo to být otravné. Její příběh je opravdu dojemný a silný, měla zajímavý osobní citový život, byla velmi vzdělaná, s obrovským přehledem na to, že byla gymnazijní studentka, ale stala se z ní taková madona minulého režimu, udělali z ní gumáka. 

Po revoluci na to lidi nebyli moc zvědaví a díky tomu, že vyhrálo pravicové neoliberální křídlo, se začaly masivně odstraňovat pomníky a památníky těchto hrdinů jenom proto, že byli třeba levičáci. Samozřejmě víme, že nemůže být zodpovědná za žádné zločiny stalinismu, protože v té době už byla dávno po smrti. Nedá se uvažovat, že by idealističtí komunisti, kteří bojovali proti fašismu a byli popraveni, mohli být nějakým způsobem vinni za Miladu Horákovou. Vítězné pravicové strany se tehdy rozhodly, že v Brně odstraní její pamětní desku. A lidi, kteří té holce nesahali ani po kotníky, rozhodli naprosto nesmyslnými argumenty, že změní název ulice a odstraní i tu pamětní desku z fasády domu odkud organizovala odboj. Jediné dílo, které v Brně zůstalo, byla její neoznačená figura vymodelovaná Zdeňkem Preclíkem. Byla zarostlá v křoví, ale ne na území města, byla na pozemku budovy policie ČR ve vnitrobloku na třídě Kpt. Jaroše, a tím unikla tomu ikonoklasmu. 

Když jsem se dozvěděl, že tu pamětní desku odstranili, že se přejmenovávají gymnázia, že se cíleně odstraňuje a vymazává z paměti veřejnosti, tak jsem se domluvil s těmi policajty, že sochu doplníme o takovou platformu, která nám umožní vyprávět její příběh. Oni k té soše měli vztah, chodili k ní kouřit, koukali na ni z balkónu a říkali jí „naše Maruška”. 

Marie Kudeříková byla z ovocnářské rodiny a v té své motákové cestě často vzpomíná na rozkvetlé jabloně. Hlavně když čekala na smrt, tak básnila o idylickém dětství v sadu. Tak jsem tam udělal takovou levitující jabloň. Samotnou figuru jsou ohradil do geometrické klece, která symbolizuje útlak fašismu. Jabloň je pokácená, popravená a zároveň, jak pluje v prostoru ne vertikálně, ale horizontálně, tak působí jako surrealistický objekt. Celá ta kompozice na sebe bere strategie Toyen nebo Štýrského. Český surrealismus byl oblíbený umělecký styl právě Marušky Kudeříkové. Intervence zarezonovala a místo pomníku začalo sloužilo jako epicentrum různých demonstrací, komentovaných prohlídek a politických mítinků. Začaly vznikat nové divadelní hry, umělecká díla, písně a třeba tetování věnované Marii Kudeříkové. Podařilo se ji představit nastupující generaci a dílo přispělo k tomu, že nebyla definitivně zapomenuta. 

Zůstalo tam z toho něco? 

Došlo to tak daleko, že se tam dělali demonstrace proti Okamurovi, myslím tím proti, eh, jak se jmenují ti naši fašounci, SPD, nebo tam byla velká demonstrace na podporu ukrajinských utečenců, antifašistické demonstrace tam začínaly a nebo končily. Když třeba dělali Zapatistky z Mexika sebepropagační tour po Evropě, tak se v Brně přišly poklonit Marušce Kudeříkové a mně poslaly fotografii. Kousek je anarchistický podnik Tři ocásci, který hostil výstavu věnovanou Kudeříkové, a feministické sdružení Sdruženy u pomníku začalo dělat pravidelné komentované prohlídky, které popisovaly strukturu města z pozice ženské emancipace. Ze zarostlého křoví se stalo místo, které mělo politický a možná i kulturní přesah, což vedlo k tomu, že se vedení města dostalo pod tlak pravicových stran, a nakonec zatlačilo na policii, aby se dílo vrátilo do původního stavu. 

Zároveň je důležité říct, že má intervence do sochy vznikla z omezeného rozpočtu jako dočasný zásah. Moc jsem proti tomu ani nebojoval, i s úctou k autorovi původního pomníku Zdeňkovi Preclíkovi jsem dílo vrátil do původní podoby. Torzo sochy, ten surrealistický obal, se přemístilo do Káznice na brněnském Cejlu, kde tu původní bronzovou sochu nahradily ve větru vlající bílé šatičky na ramínku. Taková, řekl bych, otevřená vykrádačka Toyen a Štýrského.

Přesuňme se od kulturního dědictví, veřejného prostoru dvacátého století a Marušky Kudeříkové k vetřelcům a králíkům. Alzabox s králíky jste uvedl jako příležitost zameditovat si nad průmyslovou revolucí 4.0, gig ekonomikou, digitálními platformami, technofeudalismem, současnými i minulými krizemi. Působí poměrně hravě, vyloženě zábavně, spojit Alza Box s králíky 

Je to v podstatě kreslený vtip. Dost to teď rezonuje na sociálních sítích a v mediálním prostoru. Všem nějak dochází, že Alzaboxy nebo obecně automatizované boxy ve veřejném prostoru, který totálně ovládly a staly se jeho novým symbolem, jsou symptomatické. Jsou vlastně nejviditelnějším úkazem transformace společnosti. Transformace, kterou přináší průmyslová revoluce 4.0, tedy masivní robotizace a automatizace práce, která bude pro nás ještě nepředstavitelným způsobem měnit většinu mezilidských interakcí a celou společenskou strukturu.

Automaty jsou samozřejmě navýšením vizuálního smogu, nerespektují urbanistickou strategii, památkářskou ochranu nebo častokrát prostě vyloženě fyzicky překáží a jsou i ohrožením v případě, že by tam někam měli zajet hasiči nebo sanitky. Společnost k tomu není schopna vyvinout žádné protilátky, nezvládá regulovat usazování výdejních automatů. Pro mě je ale mnohem zásadnější to, že digitalizace, automatizace a algoritmizace výběru zboží způsobí, že redistribuci zboží bude nakonec ovládat jedna monopolní korporace. Asi to bude Jeff Bezos, který nakonec koupí všechny, i ty drobné kapitalisty, kteří se o to pokouší, jako je v Česku třeba Alza. 

Náš výběr zboží přes digitální platformy bude perfektně kontrolovatelný. Za minulého režimu, když se urodilo hodně zelí, se najednou povolily reklamy na zelí. To byla manipulace se zákazníkem a marketing úplně v plenkách proti tomu, jak masivně budeme ovládaní ve výběru toho, co si máme koupit pomocí algoritmů. V důsledku to bude znamenat nejen omezení naší volby zboží, což je paradox, protože étos devadesátých let a vítězství kapitalismu nad socialismem byl, že si můžeme vybrat z těch stovek typů jogurtů. Výsledkem bude, že algoritmizace naopak způsobí, že se nám bude strkat ten jogurt, který prostě bude výhodný pro danou korporaci. A samozřejmě to totálně zlikviduje drobné obchodníky, kteří zboží dosud zásobují do měst. To znamená, že se zničí i sociální přesah těchto drobných obchodů.

Asi si vybavíte tu babičku, která se někde velmi složitě pokouší zprovoznit výdejní box, nebo celou automatizovanou prodejnu na venkově. Zároveň je to třeba osamělá vdova, která by si tam chtěla při nakupování i popovídat, dozvědět se drby z vesnice. Předprostory u Jednot měly i sociální veřejnou funkci. Ta zmizí a posílí se atomizace a desocializace společnosti. V neposlední řadě si představte, že robotizace je jen začátek. Zároveň s ní získávají data o chování spotřebitelů, o jejich zásobování – to znamená, že města se mapují, digitalizují, brzy budou autonomní řidiči, drony, které budou rozvážet věci, takže v rukou jednoho superkapitalisty bude redistribuce zboží na obrovském území, což je nebezpečný precedens. 

Mimochodem Jednota byla založena za první republiky, aby měli dělníci vlastní zásobování. Když odbory po velkém boji zařídily zvýšení platů, tak třeba Baťa, který vlastnil město, kde žili, včetně distribuce zboží, zvýšil stejnou měrou ceny zboží. To je strašně nebezpečné, když korporace bez jakýchkoli demokratických kontrol a institucionálních zásahů budou masivně digitalizovanou algoritmizovanou technologií ovládat rozhodnutí lidí a zároveň to budou moci vypnout. To dává do rukou těchto hráčů obrovskou moc, o které se předchozím diktaturám ani nesnilo. 

Narazil jsem na teorii, že se miliardáři spikli proti lidstvu, které chtějí nějakou katastrofou zredukovat a založit si nový systém, je to fantasmagorie?

První to řekl filozof Egon Bondy v knize Cybercomics, dnes záměry vládnoucí třídy superbohatých odhaluje například politoložka Naomi Klain, třeba v knize End Times Fascism. Oba se shodují v tom, že vládnoucí třída superbohatých se nakonec dostane do fáze, kdy zjistí, že všechny zachránit nedokáže a jako vždy v období krize použije fašismus k tomu, aby lidi mezi sebou rozdělila, oslabila moc levicových a humanistických okruhů a mohla řízeně významnou část populace vyhladit. 

Stávající systém udržet nejde. Věčný růst je fyzikálně nemožný. Nejde na omezené planetě. Ekonomická elita planety to ví, mají na to své think tanky, vědí, že je to neudržitelná situace. Globální oteplování se už zastavit nedá, všechny zachránit nelze, proto musí přistoupit na masivní propagaci rasismu, aby mohli lidi rozdělit na ty, které ještě zachránit jde a na ty, kteří musí přes palubu. Dál musí rozdělit společnost na ty, kteří budou ve služebních složkách velkého kapitálu a na ty, kteří budou nepotřební, kterých bude díky robotizaci přibývat. Budou se „nepotřební” odvážet za město a střílet do hlavy nad jámami s nehašeným vápnem, vraždit fordistickým způsobem v koncentračních táborech jako ve 40. letech? Nebo kvůli tomu bude věrchuška muset vyvinout různé druhy katastrof a krizí, z kterých zase vyjdou jako vítězové bohatší a mocnější? Zároveň s tím si vládci světa staví klimatické bunkry a sní o kolonizaci vesmíru, kde se chtějí ukrýt před všeobecným kolapsem, který sami způsobí.

To není paranoidní úvaha, ale reálný popis už probíhajících procesů, když se podíváte na chování Muska, Bezose, Zuckerberga a dalších technofeudálů. Elon Musk otevřeně podporuje třeba AfD, Zlatý úsvit a jiné neonacistické organizace v Evropě. Ví, že fašismus mu pomůže porazit jeho nepřítele – ideologii nárokovosti a všeobecného humanismu, která mu brání v prosazení jeho byznys plánu třeba tady v EU. To samé dělá na ostatních světadílech a má na to rozpočet, který je v historii lidstva bezprecedentní. Je nejbohatší na světě a rozdíl mezi ním a námi je větší než propast mezi největším chuďasem francouzského státu a Ludvíkem XVI., kdy sociální mobilita, rozdíly mezi chudými a bohatými a tím ovlivněná redistribuce moci taky nebyla zrovna zdravá. Na konci rokoka to nebylo zdaleka tak drastické jako dnes, kdy 1 % nejbohatších lidí vlastní 60 % majetku planety a dvacet nejbohatších lidí planety vlastní stejný majetek jako celá chudší polovina lidstva. To je šílená nesouměřitelnost moci, kterou mají dnes v rukách lidi vyloučení z jakékoli demokratické kontroly. 

Zabíjí technologie umění? 

Technologie sama o sobě není dobrá nebo špatná. To je strategie současné vládnoucí garnitury, že nám předestírá, že problém je technologie. Ve skutečnosti není problém technologie ale její majitelé, kteří ji používají v neprospěch široké veřejnosti. Na Spotify není nic špatného, myslím na té digitální platformě, naopak, je geniální, že si můžu poslechnout písničku, která byla stvořena předevčírem v Indonésii. Problém je jeho majitel Daniel Ek. Kromě toho, že se vyhýbá placení daní, neplatí řádně hudebníkům, a tak ničí hudební průmysl. Hlavně masivně investuje do nebezpečného uplatnění AI ve zbrojním průmyslu.

Airbnb nebylo původně špatný nápad, problém je, když se toho chopí korporace, která to udělá masivně bez regulací, prosadí vlastní zákony, aby jí to vyhovovalo, mění strukturu města a nakonec demoluje demokracii. Airbnb způsobuje, že v určitých částech Prahy nebo v centru Českého Krumlova už nejsou voliči. Jsou tam jen investiční byty, byty na Airbnb a jen jejich vlastníci tam mají trvalé bydliště. Centra se stávají strojem na peníze z turismu a celé původní společnosti a kultury mizí. 

Problém není technologie, ale vlastník a struktura kapitalismu, která mu umožňuje využít tu technologii jen k vlastnímu obohacení zcela proti potřebě a zájmům široké veřejnosti. Apel mé Králíkárny je, že se jako veřejnost musíme zastavit, podívat se na společnost jaká je, uvědomit si hrozby a pokusit se je zvrátit. Pokud to neuděláme teď, za dva tři roky už to bude ztracené. Máme hrozně málo času a AI, digitalizace a automatizace společnosti bude mít dalekosáhlé dopady. Na dronu, který nám nese zboží, převáží vzácnou krevní plazmu z nemocnice do nemocnice, není nic špatného. Autonomní dron ale může být zároveň nosičem třaskaviny, která zabije spoustu lidí. Jakým způsobem je technologie používána, je ten problém. Když nebudeme bojovat za to, aby se technologie využívala v prospěch veřejnosti, ale necháme ji pracovat jen pro zisk pár psychopatů, kteří ovládli skrze svou kapitálovou moc digitální platformy, tak jsme prohráli. 

Pavel Karous se narodil roku 1979 v Praze, kde vystudoval Umprum, včetně stáží na univerzitě v Plymouthu a pražské Akademii výtvarných umění. Zabývá se angažovaným uměním ve veřejném prostoru, pedagogickou činností a mezi jeho největší úspěchy patří pomník Petra Uhla na Vinohradském hřbitově v Praze, pomník Marie Kudeříkové v Brně, performativní objekt Beranidlo na Magistrát v Praze a socha De Brugwachter – zombie apocalypse abstraction v nizozemském Deventeru. Mezi širokou veřejností se zapsal hlavně projektem Vetřelci a volavky, zabývajícím se výtvarným uměním ve veřejném prostoru z doby reálného socialismu. Výstupem z projektu bylo publikování knih, map, webový portál, televizní dokument a pravidelné seriály, který připravuje a moderuje pro Českou televizi, Seznam TV a Alarm.

Pavel Karous na Instagramu