Architektura schází z piedestalu, už nehledá jen velká řešení na 100 let, říkají Barbora Ponešová a Marie Joja

ŽENSKÝ VZDĚLÁVACÍ SPOLEK VESNA, BRNO – Při nástupu do funkce před rokem vyhlásil Radek Suchánek, nový děkan fakulty architektury na VUT, celofakultní projekt Vektor chudoby, aby architekty a vlastně celou společnost upozornil na světové změny a její novou podobu. Chtěl konfrontovat architekturu s aktuální sociální problematikou. 

Pedagogové se k tématu postavili různě, vedoucí ateliéru Vesna Lab Barbora Ponešová a Marie Joja se mu chtěly přiblížit co nejvíce prakticky. Využily možnost propojit se s místním ženským vzdělávacím spolkem Vesna, kde působí v detašovaném studiu. Vesna, kromě pomoci lidem v nouzi a uprchlíkům, organizuje řadu vzdělávacích a volnočasových aktivit pro české i ukrajinské rodiny, pořádá komunitní setkání a kulturní akce. Studenti architektury tam strávili už druhý semestr, a tak jsme jejich vedoucí vyzpovídali.  

Co je Vektor chudoby?

Barbora Ponešová: Podoba chudoby, jak ji známe z prací před 100 lety, se radikálně proměnila. Dnes často mluvíme i o takzvané neviditelné chudobě. Narážíme na klišé, kdy se lidem zdají váleční uprchlíci málo chudí, protože jsou normálně oblečení a používají mobilní telefony. Proto znovu otevíráme otázku, koho se chudoba týká a jaké má podoby.

Marie Joja: My jsme hodně praktičky, tak jsme se chtěly zaměřit na terénní průzkum a mapování. Shodou okolností přišlo napojení na ředitelku Vesny Barboru Antonovou, která nám tady poskytla prostor. Pravidelně spolu diskutujeme, zapojuje se do výzkumu, je to hodně živelné a organické.  

Jak se architektura zabývá chudobou?

Barbora Ponešová: Možností je celá škála, my bychom představily náš úzký pohled, který se neustále mění a vyvíjí. Naši roli vidíme v práci s určitou komunitou. Architektura má teď nové nástroje jak takovou komunitu zainteresovat a vtáhnout do dění s cílem aktivovat nebo rozšířit užívané prostory, ať už se jedná o veřejnou instituci, veřejný prostor, nebo bydlení. Hledáme možnosti, jakým způsobem se může komunita podílet na utváření a rozvoji těchto míst.

Jaké jsou ty nové architektonické nástroje?

Marie Joja: Minulý semestr jsme pro začátek mapovali cesty člověka v nouzi. Nešlo úplně o architekturu jako tvorbu prostoru, ale o architekturu těchto sociálních služeb. Ve spolupráci se sociologií a organizacemi, které poskytují pomoc lidem v krizových situacích, jsme zmapovali různé cesty a témata – bydlení, ošacení, potraviny, zdravotní péči a další, která jsme se studenty zpracovali i graficky. Tento semestr jsme se posunuli dál a začali jsme s metodou kulturního mapování. Jde o popis identity dané instituce pomocí příběhů a terénního průzkumu na místě. To jsme provedli v Šatníku na Pellicově, což je centrum materiální pomoci spadající pod Vesnu.   

Barbora Ponešová: Samozřejmě známe precedenty, které kulminovaly již před 100 lety, takže se odkazujeme například na práci Jiřího Krohy, který v Sociologickém fragmentu bydlení definoval okruh filantropické hvězdice jako základní okruh primárních potřeb člověka. My jsme analogicky mapovali podobná témata v první části semestru. Nástroje, které používal on, se radikálně změnily. Na dvou workshopech jsme třeba testovali použití umělé inteligence pro zhmotnění vizí a přitom jsme vycházeli z metod kreativního brainstormingu. Snažíme se najít nástroje, které budou snadno uchopitelné pro širokou škálu lidí, kteří třeba nejsou zběhlí v architektuře, abychom našli společný jazyk.    

Zmínila jste Jiřího Krohu, došli jste k porovnatelným výsledkům?

Barbora Ponešová: Je to v procesu, ale pro mě je už teď velké téma fakt, že chudoba, jak ji tehdy představoval, je dnes jiná. Je očima těžko rozeznatelná, když pominu lidi na ulici, u nichž je to markantní. Téma chudoby v Evropě se stává neviditelné. Nejsou to jen lidé prchající před válečným konfliktem. Jsou to matky živitelky, lidé se zdravotním postižením, lidé pečující o nemocné, seniory, kteří se dostávají na hranici určitého životního nekomfortu. Chudoba má teď civilní podobu.  

Co popisujete, mi hodně připomíná inkluzivní nebo univerzální design – téma už druhého Zlin Design Weeku. Ten řeší podobu služeb, sociálních služeb, prostředí, nízkoprahovost, inkluzi starých, postižených, těhotných, všech. Může to pro vás být inspirace?

Barbora Ponešová: Inspirovaly jsme se u sociálního designu, u jehož zrodu stál Viktor Papánek, jenž rozšířil téma sociálního apelu o udržitelnost, recyklaci, upcycling. Tomu jsme věnovali workshopy na konci května, kde jsme pomocí upcyclingu pomáhali konkrétním rodinám, které jsme potkali v Šatníku. Navrhli jsme pro ně drobnější typy nábytku, mobiliáře, opravdu mobilního, aby si ho mohli vzít i na jiné místo, protože řada lidí potýkajících se s bytovou nouzí nemá vidinu dlouhodobého řešení. To je kapitola sama pro sebe. Vypozorovali jsme, že tito lidé hodně migrují, ať už po ubytovnách, nebo různých pronájmech. Část intervencí proběhla v samotném místě Šatníku, kde studenti pomocí low.cost řešení upravili vestibul.

Čemu všemu se tu věnujete?

Marie Joja: Nejdřív došlo k mapování sociálních služeb. Dál jsme zabředli do tématu využití materiálu formou upcyclingu. Provedli jsme redesign mobiliáře v divadelním sále. Vesna má kromě jiných aktivit taky šicí hub, kde sbírá nevyužitý textil od dárců a poskytuje prostor pro znovunastartování života těch látek a dalších materiálů. My jsme využili nepřeberné sbírky textilií k redesignu židlí. Se studenty prvního ročníku jsme barevně přečalounili místní starší židle. Chceme podpořit aktivity v sále a vytvořit možný zdroj příjmu pro neziskovou organizaci. 

Barbora Ponešová: Potom jsme se posunuli do Šatníku, kde kulturně mapujeme, sbíráme příběhy, abychom toto důležité centrum komplexně představili. Je vnímané jako pomoc těm nejchudším, kteří si tam rezervují návštěvy. Paní ředitelka má ale ambici posunout to dál, k upcyklaci, recyklaci a tímto přístupem oslovit i lidi z ostatních vrstev. 

Marie Joja: Vytvořili jsme tu Vesna lab a každý semestr je tady věnovaný konkrétnímu témat Vesny, celý náš architektonický ateliér se pod naším vedením zabývá Vesnou. 

Barbora Ponešová: Minulý semestr jsme zakončili redesignem do té doby sporadicky využívaného divadelního sálu. Jsou tam intervence, které zafungovaly, a ten prostor začíná přitahovat další a nové aktivity. To byla jedna z hypotéz, kterou jsme si chtěli v praxi ověřit, jestli jsme jako architekti schopní ovlivnit naší intervencí dění v daném místě. Nevěděla jsem, jestli i drobné intervence budou mít vliv, a teď si říkám, že ano a vidím v tom velký smysl. 

Další aktivitou, kterou zde rozvíjíme, je projekt Adoptuj si svou židli, vypracovávaný v rámci volitelného předmětu Fotografie a architektura. Všechny volitelné předměty, které vedeme vedle ateliérové výuky, se snažíme provázat s řešeným tématem. Výstupem kulturního mapování bude výstava, která proběhne v Kumstu a Galerii Mini. Měla by vzniknout mapa Šatníku a publikace zachycující konkrétní příběhy. Pod sociologickými daty si totiž málokdo představí konkrétní příběh, reálné kontury toho, co člověk musel prožít a co má za sebou.

Jaké máte interakce s klienty spolku?

Marie Joja: Těch je skutečně hodně, v Šatníku probíhá průzkum formou terénního výzkumu na místě. Studenti tam dochází jako dobrovolníci a účastní se provozu (přípravy šatstva a veškerého materiálu), dotazují se všech zúčastněných skupin – klientů, ostatních dobrovolníků (od zahraničních studentů po místní důchodkyně, které nosí buchty a rozmotávají svetry do klubíček) a personálu provozního oddělení. Příběhy jsou to neuvěřitelně rozmanité. Dále spolupracujeme s grafiky a kreativními spisovateli, aby tomu pomohli dodat ucelenou formu. Chystáme komplexní publikaci textů a fotografií, již budeme prezentovat na výstavách a dále. 

Barbora Ponešová: Klienti jsou neuvěřitelně vstřícní a spousta je ráda, že o ně vůbec někdo projeví zájem. Zvlášť u cizinců to platí, jsou tu často odkázaní na svou komunitu, zápasí s jazykovou bariérou, a když je osloví někdo z venku, potěší je to. Mám tu zrovna dva rozhovory, neuvěřitelně silné, četla jsem si je teď v trolejbusu a musela jsem zadržovat slzy. Naší klíčovou otázkou je ten moment, který je přiměl dojít až sem, do Vesny, do Šatníku, a to jsou tak silné životní situace, u kterých si vůbec nedokážu představit, že bych je prožívala se svou rodinou.

S jakými představami jste do toho na začátku vstupovaly?

Marie Joja: Na začátku jsme neměly žádné konkrétní instrukce od vedení. Byla tam celková vize, téma, čtyřletý rozhled a každý měl velkou svobodu vybrat si své zaměření, svůj perimetr, kterým se bude zabývat. Byla to pro nás svoboda, ale stejně tak neuvěřitelné množství podnětů, které nás napadaly a vůbec jsme netušily, jakým směrem se ubíráme. I ty vnější vlivy a metody, které testujeme, nás posouvají.

Barbora Ponešová: Spoustu těch metod jsme museli hledat, protože jsme narazili třeba i na jazykovou bariéru. Museli jsme komunikovat obrazem, nebo úplně jinými kanály, než jsme zvyklí. Je to postupný vývoj.

Očekávání jsme neměly žádné, spíš velké obavy. Byl tu například Jiří Kroha se svým velkým dílem a bylo otázkou, jestli se k němu vůbec nějak dokážeme vztáhnout. Pak jsme museli načíst, jak je chudoba definována v legislativě, jestli tu má nějakou oporu. Je to postupné učení se, spousta výzev a pro mě, i když to asi bude znít zvláštně, je to fascinující.

Co z toho studenti vytěží po teoretické stránce?

Barbora Ponešová: Mojí ambicí je pojmenovat téma neviditelné chudoby. Ta zmapovaná v našem oboru není, a proto na ni architektura těžko reaguje. Plus bych chtěla použít Vesnu jako případovou studii a vyzkoušet, jaké nástroje můžeme jako architekti používat, jakým způsobem fungují nebo nefungují a jakým způsobem (upcyklace, pop–up, dočasné intervence) mohou architekti podpořit komunitu v dalším rozvoji.

Marie Joja: Tu praktickou stránku většinou provádí studenti a my tomu dodáváme to teoretické pozadí. Pořád to má ty dvě strany – vědeckou a praktickou. Je taky důležité, že cítíme podporu od vedení Vesny, které vidí, že se tu vytváří architektonický manuál, jak přistupovat k chudobě. Barbora Antonová od začátku vnímala to propojení, můstek mezi architekturou a sociálním kontextem. 

Jaký je váš můstek?

Barbora Ponešová: Jde o to, jakým způsobem zmobilizovat a využít síly dané komunity k dosažení řešení. Architektura se v tomto momentu malinko dostává (v sociálním prostředí) do roviny, kdy schází z piedestalu a už nehledá jen velké trvalé řešení na sto let, ale řeší horizont třeba jednoho roku. Zajímá nás, co můžeme udělat tady a teď za použití dostupných zdrojů, ať už materiálních, lidských, know–how. Jak můžeme zlepšit situaci a zareagovat na akutní potřeby komunity. Spousta sociálních skupin se potýká s každodenními problémy a než se k nim dostane pomoc státu, trvá to dlouho. My hledáme dostupná, i když dočasná řešení, která dokážou situaci zmírnit. Nemám ambici vyřešit kompletně uspokojivý život všech. 

Marie Joja: Nejde nám primárně o návrh nového prostoru, ale tvoření zadání spolu s komunitou a jejími potřebami. Snažíme se najít společný jazyk pro komunikaci s danou sociální skupinou a jejím konkrétním problémem a najít nástroje, pomocí kterých bychom využili architekturu k řešení jejich problémů. Tady jsme si to vyzkoušeli na aktivaci divadelního sálu. Věděli jsme, co komunita potřebuje, jaké jsou její omezení,  materiálové možnosti a vytvořili jsme jejich kýžený výstavní prostor a podpořili aktivity, které tam teď probíhají. 

Barbora Ponešová: Jsou to drobné designové zásahy, ale tím, že míří do míst, kde je to potřeba a využívají materiály, které jsou dostupné, fungují. Ve Vesně došlo k proměně toho sálu a to přitahuje nové aktivity. Naposledy tu bylo dětské představení, dochází sem několik menších divadelních souborů, otevírá se pak otázka, jestli neotevřeme letní scénu na dvoře. Začínají se nabalovat další věci a rozvíjí se to.

Jak mohou tyto poznatky využít studenti po škole? Má být třeba ve správě města patřičný orgán, který se bude tímto zabývat a kde by mohli vaši absolventi působit?

Barbora Ponešová: Ve světě určitým způsobem tyto věci fungují, třeba taktický urbanismus. To je o spolupráci s komunitami, souvisí s tím téma placemakingu. Nebo třeba zapojení malých dětí do participativního parlamentu, který se může podílet na vzniku dětských hřišť. Třeba v Jindřichově Hradci organizuje takovou dětskou participativní skupinu hlavní architekt Lukáš Soukup. Jsou to metody, které mohou architekti využívat přímo ve své praxi, kde se propojuje koncepce městského rozvoje. U nás v Brně by to mohla být nějaká divize Kanceláře architekta města Brna. 

Dočasnost v architektuře je docela neobvyklý pohled, jaký je zájem o Vesna lab u studentů?

Marie Joja: První semestr byl testovací, téma jsme vypsaly hodně široce. Samy jsme ještě nevěděly, jak to uchopíme. Studenti ale tušili, že to bude souviset se sociálními problémy, když to bylo spojené s Vesnou, takže si s tím poradili. Do druhého semestru už šli studenti podle referencí. Šli s tím, že to chtějí dělat, že chtějí něco změnit. Líbí se jim, že vidí okamžitý feedback a to nadšení do práce se sociálním přesahem je z nich opravdu cítit.

Je to dnes u mladých trendy? Nechtějí už studenti architektury navrhovat velké věci a neztrácet čas dočasností? Dochází ke změně očekávání studentů architektury od jejich práce?

Marie Joja: Téma dočasnosti a placemakingu mi teď přijde velmi žhavé. Co se týče upcyklace a dočasných konstrukcí, nadšení studentů je taky hodně cítit. Zapojují se do různých návrhů krátkodobých intervencí, které plánujeme pro Šatník, nebo obecně lowcost designů, které jsme dělali v minulém semestru. Aktuálně jsem dostala feedback od studenta, že je to pro něj neuvěřitelně příjemná změna od klikání velkých domů na počítači. V práci v terénu hned vidí odezvu a má napojení na lidi, pro které pracuje. Tahle změna je žádoucí. 

Barbora Ponešová: U nás to ještě není běžná záležitost, ale ve světě se to děje. Lidé kolem konference Placemaking Europe jsou toho živým důkazem. V Paříži existují deset let firmy s byznysem koncentrovaným na téma dočasnosti v architektuře. Nějaká vize do budoucnosti tam určitě bude.    

Souvisí to s novým paradigmatem, že už se moc stavět nemá? Že už se toho postavilo dost, a proto se má stávající adaptovat pro nové účely než stavět na zelené louce?

Barbora Ponešová: To je velké téma. Podle dostupných údajů se podíl energie spotřebované ve stavebnictví pohybuje okolo 30 % celkové konečné spotřeby energie. Tento údaj zahrnuje energii použitou jak na výrobu stavebních materiálů, tak na samotnou výstavbu budov a infrastruktury. To je určitě výzva k přehodnocení, ale fyzická potřeba bydlet tu bude vždycky. Pravdou je, že jakákoli rekonstrukce je mnohem dražší než stavba na zelené louce. Je to tedy spíš o vědomém přístupu. Tak jak spousta lidí třeba dobrovlně nelétá, je to věcí určité filosofie, tak se můžou lidé rozhodnout pro rekonstrukci, která je bude stát mnohem víc než novostavba. 

Není to paradox, že není kde bydlet, ale strategie Evropského nového Bauhausu už novostavby nepodporuje?

Marie Joja: Budov je hodně, ale nejsou všechny v odpovídajícím technickém stavu. Řada z nich je zasažena ekologickou zátěží. Jak zmínila Bára, investice se musí směřovat jiným směrem, což spousta orgánů neumí. Je pro ně jednodušší schválit nový návrh, jenž nezasahuje do stávajícího, než ten komplexní přístup ke starému, co by bylo potřeba znovu zhodnotit. Princip nového využití a aktivace starých budov je ale neuvěřitelně komplexní a cenný a mělo by se mu věnovat mnohem víc pozornosti, než se děje.  

Zmínily jste výstavu?

Barbora Ponešová: Výstava bude zahrnovat výstup z celého ročníku, připravujeme ji. Část proběhne v rámci konference Placemaking Brno ve dnech 24. a 25. října v Kumstu a současně na naší fakultě v Galerii mini. 

Marie Joja: Průběžná výstava aktuálního semestru probíhá v sále Vesny na Údolní 10, takže vás zveme.

Jaké máte další plány? Budete tu pokračovat i druhým rokem? S jakou představou?

Barbora Ponešová: Pracovat tu určitě chceme, doufáme, že nám to umožní vedení fakulty i Vesna. Moc bych si to přála, protože ten první rok je takový zahřívací a některé teze bychom si tu chtěli teprve ukotvit. Naším soukromým plánem je zorganizovat v Brně konferenci na téma placemakingu. Dostali jsme k ní záštitu evropské konference Placemaking Europe, České komory architektů a od děkana naší fakulty. Část workshopů chceme umístit sem do sálu ve Vesně a zbytek programu do Kumstu naproti. Snažíme se o komunitní propojení dvou organizací, které jsou v těsné blízkosti. 

Marie Joja: Jsme vděčné za tu možnost, není úplně běžné udělat si detašovaný ateliér a fungovat mimo fakultu v rámci celého semestru. Odezva z vedení Vesny je velmi pozitivní a posouvá nás v možnostech, jak tuto problematiku zkoumat, popisovat a nacházet její řešení. Ateliér Vesna Lab byl v tomto semestru mezi oceněnými ateliéry v rámci Ceny Bohuslava Fuchse. Doufáme, že se nám tuto kvalitu podaří dále rozvíjet.

Spolek Vesna

Barbora Ponešová se narodila v Brně 1974, vystudovala FA VUT v Brně a Institut tvůrčí fotografie FPF v Opavě. Působila řadu let jako člen redakční rady časopisu ERA21, je autorizovanou architektkou a fotografkou na volné noze. Podílela se na fotografování Brněnského architektonického manuálu, spoluzaložila architektonický ateliér Archanti. V rámci působení na FA VUT v Brně, kde pracuje jako odborný asistent, se podílela na vzniku řady grantů, publikací a výstav. V současné době vede ateliér Vesna Lab a je jednou z členek studia Archipop.

Marie Joja se narodila ve Šternberku 1988, vystudovala FA VUT v Brně, kde ve své disertační práci zkoumala téma dočasného využití. Společně s Bárou Ponešovou a Kristýnou Smržovou založila studio Archipop, které se věnuje aktivaci prostoru s využitím přechodných aktivit a úzké spolupráce s komunitou. Na FA VUT působí jako odborná asistentka a již druhým semestrem vede ateliér Vesna Lab. Pravidelně se aktivně účastní zahraničních konferencí spjatých s tematem placemakingu s cílem založit v českém prostředí platformu pro sdílení zkušeností v přímém napojení na instituce evropského významu.