Architektura jako čas, prostor a symboly. Paříž vzdala hold rakouskému mistru postmoderny

PAŘÍŽ – Jméno Hans Hollein rezonuje v celosvětovém měřítku především v souvislosti s architekturou, na jejímž poli sehrál velmi důležitou roli. Rakouský multitalent a držitel prestižní Pritzkerovy ceny svým přemýšlením ovlivnil postmoderní éru a bezpochyby i vývoj celého odvětví. Těžko říct, zda to byla jeho výjimečná perspektiva, která jej přiměla proniknout do celé řady dalších kreativních oborů, nebo naopak mozaika těchto oborů dohromady poskládala unikátní způsob myšlení. Galerie Centre Pompidou nechala nahlédnout pod ruce krále evropské postmoderny, každý si tak mohl udělat názor sám za sebe.

Ukázku, která by dostála brilantnímu myšlení Hanse Holleina, lze jen stěží vměstnat do omezeného počtu čtverečních metrů.  Pařížská galerie nabídla alespoň komplexní ochutnávku toho nejvýznamnějšího ze všech oborů, kterým se Hollein věnoval. Skrze fotografie hotových staveb, makety, velmi pozoruhodné nákresy hraničící s uměním, či prostorové instalace odkazující k jeho umělecké či designérské činnosti. Expozice zároveň působí jako výstava několika umělců, jelikož Hollein ve všech oblastech dosahoval nebývalé kvality. Dokazuje tak nejen jeho talent, ale i mimořádnou pracovitost.

Holleinovo manifesto „všechno je architektura“ vystihuje podstatu jeho myšlení poměrně jednoznačně. Byl teoretik, kurátor výstav, designér, nezdráhal se zabrouzdat ani do umění či grafiky. Editoval časopis Bau, zajímal se o konceptuální umění a byl součástí hnutí Memphis Milano. Ke všemu ale přistupoval se stejnou filosofií, která plodila provokativně jednoduché výsledky – některými opěvované, jinými zatracované.

Úvahy Hanse Holleina šly do hloubky a měly několik vrstev. Architekturu vnímal jako interakci mezi symbolikou a funkcí. Zkušenosti z realizací výstav vytěžil při vzniku jedinečného vizuálního jazyka založeného na metaforách a sošných formách. Novátorskými myšlenkami zpochybňoval zajeté konvence v architektuře a dokázal, nakolik je toto oproštění osvobozující a ku prospěchu výsledku. Jeho celistvý přístup přesahoval jednotlivé stavby a vytvořil robustní perspektivu, která zásadním způsobem ovlivnila vývoj postmoderní architektury.

Architektura jako časově omezený záznam doby

Na architekturu se díval očima času spíše než prostoru. Věřil, že budovy existují v rámci určitého úseku určité doby, a proto se zabýval tímto měřítkem dříve než prostorovým. Jeho budovy tak byly více než shlukem hmoty – byly celistvými narativy, které vyzdvihovaly hodnoty, symboly a kulturu daného místa. Velmi rychle se v době postmoderních architektů stal výraznou postavou, jelikož se vymykal strohé vizualitě. Jeho práce vyvěrala z hlubokého kulturního porozumění. Snažil se tvořit smysluplně, s napojením na okolní prostředí – ať už fyzické, nebo kulturní.

Věřil, že bez společnosti není architektury a naopak. Nebál se proto ani zkoumání nových materiálů a technik, které často tvořily další vrstvu charakterizující jeho díla. Viděl totiž úzký vztah mezi inovacemi vycházejícími ze společnosti a jejich použitím v architektuře, která svět utváří. Jeho přesah i světový nadhled mu umožňovaly tvořit harmonicky zapadající díla, která kontextualizovala jeho myšlenky v globálním měřítku a zároveň si uchovávala specifika konkrétní lokality.

Architektura jako kulturní zrcadlo

Jsou to často budovy kulturních institucí, které jeho myšlenky zhmotňují nejlépe. Narativy vyjádřené v prostoru se spoustou odkazů na symboliku a kulturní specifika se staly manifesty tehdejší doby i kultury. S výstavbou Städtisches Abteiberg Museum představil novou typologii budov pro galerie současného umění – takových, které jsou v interakci s daným místem a které se vymykají lineárním konfiguracím.

Nám asi nejbližší díla najdeme ve Vídni. Pokud jste například někdy navštívili galerii Albertina a vcházeli do historické budovy skrze část s masivním kovovým zastřešením přesahujícím až do silnice, viděli jste jednu z nepřehlédnutelných úprav z pera Hanse Holleina.

Design jako architektura

Perspektivou „vše je architektura“ se Hollein díval i na design. Ten byl v jeho pojetí víc než jen utilitárním objektem – dal by se chápat jako prodloužená ruka architektury. Nábytkové kusy často spoluutvářely organizaci prostoru. Holleinův design je na první pohled velmi sošný, často využívá forem redukovaných na úplný základ a primárních barev v kombinaci s kovem. V osmdesátých letech se po spolupráci s Ettorem Sottsassem přidal ke skupině Memphis. V tomto období vznikla například pohovka Marylin nebo Poltrova. Jako zhmotnění jeho přístupu prolínajícího populární kulturu, symbolismus a ironii lze uvést také toaletní stolek Vanity Dressing Table. Své principy často přenášel i do menších a osobnějších měřítek, například když pro Cleto Munariho navrhoval šperky.

Součástí pařížské expozice transFORMS byla část výstavy představující cvičební náčiní, která dobře ilustruje Holleinův přístup i symboliku na několika úrovních. Čtvero cvičebních koní představuje alegorii na sousoší na náměstí Svatého Marka v Benátnách. Svítící žebřík odkazuje k dostupnosti mrakodrapů, ženské figuríny v pohybu představují da Vinciho kánon proporcí – tehdy se muž s rozpřaženýma rukama stal předlohou pro proporce architektury. Muže ale nahradil ženami. Jejich těla v určité pozici připomínají kříž, který je spolu se zlatem referencí k náboženství. Stejně tak je tomu u svítících obručí, které připomínají svatozáře. Ženské figuríny reprezentují alternativní spiritualitu, Hollein tím nabízí alternativu k maskulinní racionalitě, kterou často kritizoval.

Hans Hollein (1934-2014) se narodil a studoval ve Vídni. Po absolutoriu získal stipendium do USA, kde na univerzitě v Berkeley studoval magisterský obor architektury a urbanismu. Tehdy se setkal s velikány jako Mies van der Rohe nebo Frank Lloyd Wright. Podnikal cesty po USA a Mexiku – zásadně autem. Objevoval tamní architekturu a zaměřoval se především na dílo Rudolfa M. Schindlera a puebla amerických indiánů. Po návratu do Vídně a práci v různých architektonických kancelářích začal tvořit samostatně. Podílel se na časopise Bau a dalších prestižních magazínech o architektuře po celém světě. Kromě výše zmíněného zasvětil část života také výuce architektury – na univerzitě ve Washingtonu, na Yale nebo UCLA v Los Angeles. Ve Vídni vedl Institut designu a později i architektury.