Architekti Radko Květ a Pavel Pijáček: Pavlov je v módě, s takovou návštěvností Archeoparku jsme nepočítali

Málokterý projekt na sebe v poslední době strhl tak velkou pozornost, jako Archeopark Pavlov, vítěz loňské České ceny za architekturu. Ohlédli jsme se za ním po dvou letech provozu s jeho architekty Radko Květem a Pavlem Pijáčkem. Víte, proč je u kasy cho
Architekti Radko Květ a Pavel Pijáček: Pavlov je v módě, s takovou návštěvností Archeoparku jsme nepočítali

Málokterý projekt na sebe v poslední době strhl tak velkou pozornost, jako Archeopark Pavlov, vítěz loňské České ceny za architekturu. Ohlédli jsme se za ním po dvou letech provozu s jeho architekty Radko Květem a Pavlem Pijáčkem. Víte, proč je u kasy chodbička, která vede odnikud nikam? A co je nejvíc mrzí? „Chybí nám tam slušný předprostor," shodují se. 

 

Od Archeoparku je to už delší doba. Když se zpětně ohlédnete, je něco co byste udělali jinak? Nebo si stojíte úplně za vším?

RK: Tak to víte, že ten provoz za dva roky ukazuje některé neduhy. Protože investor nám spočítal, že tam bude návštěvnost kolem pětadvaceti třiceti tisíc lidí za rok, ale je jich tam dvakrát tolik. To má dopady na vnitřní prostředí, na vzduchotechniku. Tam bychom to asi udělali trochu jinak. Samozřejmě ten provoz znamená, že parkoviště nestačí. Naštěstí se dá parkovat i kolem. A potom jsou tam venkovní věci. Museli jsme dodatečně natáhnout zábradlí kvůli bezpečnosti. Dneska bych to určitě řešil tak, že bychom ty betony vytáhli do výšek parapetních zdí, aby tam ty sítě nemusely být.
PP: Já myslím, že to jsou hlavně technické věci. Vzduchotechnika je poddimenzovaná, topení bychom udělali možná trošku jinak. Pak možná některé venkovní plochy. Ale celkově jsme spokojeni.
RK: Jsou to drobnosti, ale to všechno ukazuje až provoz.
PP: To nepoznáte hned.
RK: Třicet tisíc lidí navíc je hodně.

A co prostory?

PP: Nás hlavně mrzí, že tam není žádné občerstvení nebo nějaký gift shop. To si myslím, že je pro takový provoz nezbytné.

Nešlo by ještě něco dobudovat?

RK: To se pořád ještě vymýšlí. My jsme tam sice nějakou malou kavárnu původně měli, ale to jsme museli kvůli dotacím a financím vyhodit. A to je dneska nezbytnost. Samozřejmě jsou věci, o kterých se ví předem, že by tam měly být a z určitých důvodů tam nejsou. To ostatní přinese provoz.
PP: Máme vytipované dvě místa, o kterých by se dalo uvažovat, že tam bude kavárna. Ale zatím se to nepovedlo. Na to musí být velký tlak z několika stran.

Takže je to spíš tak výhledově.

PP: Je to výhledově. Zatím vůbec nevíme.
RK: My se sice snažíme, dáváme neustále podněty, ale to je asi tak všechno, co můžeme dělat.

Jaký tlak by se na to teoreticky musel sejít, aby se muzeum ještě dobudovávalo?

RK: Tak tam byla jakási soukromá iniciativa. Dokonce jsme měli už několik diskusí s občany, protože do toho byla namočená nadace Proměny. Vypadalo to, že by se mohlo propojit centrum Pavlova až dolů k jachtklubu pěší trasou s odpočívadly a sportovištěm pro děti. Protože z Pavlova se stala trochu módní vesnice a přitom nemají ani pořádné parkoviště. Místní už začínají mít těch hostů trochu dost. A toto skončilo zase předvolebním slibem. Když byly krajské volby, tak padly určité přísliby a tím to haslo.
PP: Potřebujete majitele pozemků, tzn. obec, kraj a archeologický ústav. Minimálně tady ty tři, aby se něco dělo.
RK: A peníze. A před volbami peníze byly, po volbách už nejsou.

Radko Květ

Kdo všechno tehdy na tu stavbu dohlížel, vzhledem k tomu, jak významná lokalita to je?

RK: Ten pozemek je národní kulturní památkou, takže už z toho je zřejmé, že ten dohled byl nadstandardní. Archeologové, památkáři, ti to museli schválit. Jsou různé skupiny archeologů. Ti konzervativnější tam v podstatě nechtěli stavět nic, protože ta lokalita ještě není odtěžená. A další věc je, že je to CHKO a ti si taky hlídají svoje celkem nekompromisně. Takže ten dohled byl docela značný.
PP: A ještě investorský, několikastupňový dohled.
RK: Šlo to z evropských peněz, takže se samozřejmě hlídá každý jeden šroubek, aby to bylo dle projektu. Největší tragédií je, že když na té stavbě uděláte něco navíc, dáte tam víc materiálu, víc práce - a nic za to nechcete - tak je to špatně. To mně na tom vadí ze všeho nejvíc. Že se na té stavbě něco vymrví, firma to udělá jinak a potom se měsíce dělají změnové listy a odůvodnění, proč to není podle původního projektu. Místo aby se pracovalo. Ono se vždycky něco najde, notabene na památkách.

Tohle se stalo? Nastal problém a projekt se pozastavil?

RK: Tam se nám stalo to, že byl ohrožen termín. Což je další hodnoticí kritérium, protože když se nedodrží termín, tak se peníze prostě neproplácí. A to bylo zásadní. Na základě určitých nálezů došlo ke změně projektu. Měli jsme tu expozici in situ navrženou na jednom místě a potom se ve skutečnosti udělala na druhém konci půdorysu. Tak to byl důvod k protažení.

Pokud mám správné informace, Pavlov se poprvé začal řešit už v roce 2002 a od začátku se vědělo, že to bude pod zemí.

RK: Že to bude pod zemí, to bylo jasné z důvodu té kulturní vrstvy, která se odkrývala. Musel se tam udělat archeologický výzkum, to znamená, musíte se na ni dostat. Podle sond a odhadů byla tři až pět metrů pod stávajícím terénem. Všechno se muselo odbagrovat, aby mohl proběhnout ten výzkum. No a v tom okamžiku máte pláň a je hloupost to zasypávat a stavět nad tím. Takže se nabízelo, že stavba bude založena tady v této úrovni.
PP: Ona původní představa pana profesora Svobody byla, že to bude terénní pavilon. Že přijdete na louku, tam budete mít informační ceduli a dostanete se po schůdkách dolů do místnosti 8 x 8 metrů a tam si prohlídnete in situ vykopávky.
RK: Jo?
PP: To je právě z toho roku 2002.
RK: To ani nevím! To slyším poprvé. (smích)
PP: My jsme si říkali, že je škoda, aby byla v Dolních Věstonicích expozice a o tři kilometry dál další. Od toho se začalo odvíjet, že uděláme větší muzeum. A že se to celé přestěhuje na jedno místo.

 Takže jste se stejně museli zakopat.

RK: To byl jeden aspekt té stavby. A druhý byli památkáři, archeologové, chráněná krajinná oblast. Tzn. usadit to do té pěkné krajiny. Jak jsem říkal, dneska už je ta Pálava trošku módní. Tak co s tím? Protože ono půdorys to má zhruba 900 m2, tak to už není úplně nejmenší. Tam je vidět z 15 km na tu Pálavu. A aby se v tom začalo něco tyčit... Takže se to přímo nabízelo, že jsme museli jít níž. A zmenšování půdorysu střechy, aby to tam moc nečnělo, byl druhý moment. Tak jsme se dopracovali k tomu, že ty věže a ty hmoty, které musely jít nad terén, připomínají vápencové skály.

Jak jste k tomu dospěli?

RK: My jsme z toho nechtěli dělat žádnou romantiku, že bychom tam začali stavět umělé vápencové skály. Takže padla volba na bílý beton. Ale ten není úplně bílý, naštěstí. Je tam sice bílý cement, ale plnivo je normálně šedý. Takže ty betony se probarvily každý jinak. A předpokládám, že jak to bude stárnout, uchytí se na tom nějaký mech nebo něco takového. Ale chtěli jsme, aby tam byla vidět lidská ruka, a zároveň jsme se snažili být pokorní k té krajině.
PP: Ono představit si na poli ten barák byl docela velký problém. Protože to měřítko v té volné krajině... Celou dobu jsme byli zvědaví, jak to bude působit vcelku. Průhled na hrad jsme měli nasměrovaný tak, jak jsme nejvíc dokázali zjistit z map a z různých výškových poměrů. Ale do konce stavby před tím stála hromada materiálu, takže jsme pořád nevěděli, jestli ten hrad doopravdy uvidíme. Takže až přijel na konci bagr a oddělal to, tak nám spadl kámen ze srdce. Protože ten hrad tam je důležitý motiv.

Co, kdyby se ukázalo, že ten hrad nevidíte?

PP: Byl by průšvih. (smích)
RK: Tam by se potom muselo asi víc bagrovat, jenže každá práce navíc znamená peníze navíc. Ty rozpočty jsou napnuté.

Takže, co pro vás bylo nejsložitější?

PP: Já myslím, že jsme měli obrovské štěstí s tím, že jsme se trefili do té skládky v tom místě a v té výšce. Protože my jsme to měli naplánované úplně jinde. Měli jsme hotový celý projekt, stavební povolení, dotace, všechno. To by byl býval velký problém ten barák posouvat, nebo ho nějak zásadně měnit. Když se zjistilo, že na tom místě, kde byly původní sondy na in situ, není nic prezentovatelného, tak tam mně osobně zatrnulo nejvíc. Potom u toho dalšího místa jsme zjišťovali kde to je, jak jsme se do toho trefili, jestli musíme něco měnit a v jaké jsme výšce. To byla velká neznámá a na to jsme se nemohli připravit, protože to jsme nevěděli. To bylo pod zemí a nebyly tam předtím sondy.
RK: Je pravda, že nějaký novinář napsal, že architekti se spletli v archeologických nálezech, takže museli v průběhu přeprojektovat projekt. (smích) To jsme se spletli, my jsme netušili, že... udělali jsme chybu.

Pavel Pijáček

S jakou polohou jste počítali původně?

PP:  Víte, za strojovnou je taková úzká chodba.
RK: Taková chodbička, která jde odnikud nikam. U kasy. To mělo vést od kasy přímo proti skleněné stěně a za tím měla být ta expozice in situ.
PP: Tam se dělaly čtyři sondy. Byla tam kulturní vrstva s různými úlomky. Kameny, kosti, černá zem. Předpokládalo se, že tam budou nějaké kvalitní nálezy. Ale když to archeologové začali odkopávat, zjistilo se, že tam nic víc není.

Jaký je recept na to vytvořit místo, které zaujme tak rozdílné skupiny návštěvníků? Protože tam chodí rodiny s dětmi, školy, dospělí. Je něco takového?

RK: Obecně, každé takové místo se musí dělat pro všechny věkové skupiny. Já mám za to, že by se především mělo cílit na mládež. Aby děti s paní učitelkou měly kulturní zážitek. A aby se k nim dostaly nějaké základní informace. Další věc je, že těch informací nemusí být moc. On si každý jeden odborník myslí, že ta jeho odbornost je ta nejdůležitější. A chce tam toho dostat co nejvíc. To nejde. Pro ty fajnšmekry je samozřejmě každý detail nějak zajímavý. Pro normálního smrtelníka ne. On nevidí ty nuance mezi dvěma noži, kdy jeden je broušený horizontálně a druhý vertikálně. Takže je třeba se na to koukat laickým způsobem. Snažíme se dělat ty expozice zajímavé pro děti školou povinné. Když tam přijde profesor archeologie, stěžuje si, že tam chybí to a ono a že toho je málo. Já si myslím, že tam toho málo není. Opravdu, když si to někdo projde pomalinku, tak ta hodina úplně stačí. Já si to vždycky sám sobě omlouvám tím, že když jde člověk do takového Louvru, tak to stejně nemůže obsáhnout. V každé expozici je důležitá časová přiměřenost.
PP: Ty tři čtvrtě hodiny co tam máme, to je adekvátní. A pak, kdo tam chce sedět, má intraweb, kde se muže další dvě hodiny zabývat každým nalezištěm a nálezem.

Vím, že je to už hodně dávno, ale když jste se o tom poprvé dozvěděli, jak vás to tehdy zaujalo?
RK: Zajímavá studie, zajímavá zakázka. Ona to byla taková drobná zakázka za relativně pár korun. Udělali jsme to celkem rychle, ale já jsem počítal s tím, že to skončí v šuplíku jako valná většina studií. Že je to jen nějaký výkřik.

Nevěřil jste, že se to zrealizuje?

RK: Vůbec ne. Mě vůbec nenapadlo, že by se mohlo pokračovat. Měli jsme tady v tom velikánské štěstí, že jsme opravdu měli volnou ruku a mohli jsme se pohybovat naprosto svobodně a dělali jsme si, co jsme chtěli. Včetně té expozice. To se vám taky podaří za život jednou dvakrát.

Archeopark Pavlov

Architekti: Radko Květ, Pavel Pijáček (Architektonická kancelář Radko Květ)

Rok: 2016

Ocenění:

  • „Česká cena za architekturu“ 2017
  • „Stavba Roku - 2016” - I. místo
  • „Stavba jihomoravského kraje - 2016” - I. místo
  • „Interiér roku - 2016” - I. místo
  • „Iconic Awards 2017 Mnichov BRD” - I. místo
  • Celosvětová přehlídka CEMEX Mexico City 2017 – I.místo

Další články

Načítáme další články…

Generální partner

Hlavní partner

Mediální partner

Nastavení ukládaní cookies

Používáme cookies k personalizaci obsahu a reklam, k umožnění funkcionalit sociálních sítí a k analýze provozu webových stránek. Informace o provozu a užívání webových stránek Vámi jsou sdíleny s našimi sociálními sítěmi, reklamními a analytickými partnery, kteří je mohou kombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které o Vás sesbírali při užívání jejich služeb.

Vlastní

Vlastní nastavení cookies