Bude to jako produkt, o němž jste nevěděli, že ho potřebujete, říká Alexandra Kusá o zrekonstruované SNG

BRATISLAVA – 21 let uběhlo od chvíle, kdy musela tehdejší ředitelka Katarína Bajcurová z havarijních důvodů uzavřít brutalistní Přemostění od Vladimíra Dědečka z roku 1977, a tím rozhodla o nutnosti rekonstruovat Slovenskou národní galerii. Nyní převzala současná ředitelka Alexandra Kusá víceméně zrekonstruovaný areál a stojí na prahu nové historické etapy slovenské instituce. 

V provizorní kanceláři v Hurbanových kasárnách přede mě Alexandra Kusá klade architektonické výkresy, aby mi ukázala polohu zrekonstruovaného území a jeho složitost. „Nejde o budovu. Je to areál, struktura ve městě, jedna z mála veřejných budov, která je otevřená k Dunaji. Máme tam veřejné prostory, je tam soustava pasáží, chceme je provozovat, aby lépe fungovaly. Areál byl otočený k městu zády, my ho do něj zase zapojíme,” začíná vyprávět energická ředitelka. 

Vyrážíme na obhlídku. Ke galerii se přibližujeme z hlavního Hviezdoslavova náměstí, tedy z opačné strany než kdysi. Míjíme americkou ambasádu s masivním opevněním jak ze zlaté éry Jamese Bonda a přicházíme na Travertinovou zahradu. Tvoří odpočinkové předpolí galerie a jde o prostor, který instituce věnovala městu. Je tu ještě třeba dořešit vlastnické vztahy a zbourat několik garáží, které zavazí hlavnímu vstupu. Míč je (už asi 10 let) na straně města. 

„Areál je různorodá struktura. Je tam historická budova, současná budova, rekonstrukce, dostavba. Pro nás je velmi důležitá vrstva architektury 70. let Vladimíra Dědečka. Není to jen Přemostění, které tvoří fasádu a je vidět od Dunaje, ale i velká administrativní budova uvnitř. Ta se po rekonstrukci stává taky pohledovou a bude, doufám, více komunikovat s veřejností. Lidé Dědečka nejdřív chtěli zbourat, ale my jsme se ho zastali. Jejich vztah se trochu otáčí, odborná veřejnost už otočila úplně, ale byla doba, kdy nám to taky chtěli zbourat, vzpomíná Alexandra Kusá. 

„I proto jsme měli dvě soutěže, ta první neměla jednoznačného vítěze a hlavně jsme nedali tu podmínku, že je k Dědečkovi třeba přistupovat jako ke kulturní památce. Časem se nám to rozleželo v hlavě a řekli jsme si, že i když to bude velmi nepopulární a komplikované rozhodnutí, uděláme to ještě jednou s férovými podmínkami pro všechny a vyhlásíme to tak, aby k Dědečkovi architekti přistoupili jako k památce,” pokračuje. 

„To bylo v roce 2005, tam jsme získali architekty (BKPŠ Kusý - Paňák, pozn. aut.). V roce 2007 jsme měli hotový projekt ke stavebnímu povolení a potom 2009 přišla krize a všechno se zastavilo. 2010 jsem přišla já a začala jsem zatápět pod kotlem. Pochopila jsem, že se bez té budovy nepohneme. Že pokud chceme dělat národní galerii v 21. století, musíme to dělat v jiné struktuře. A voilà, po 12 letech přicházíme k této chvíli, kdy už to bude možná hotové,” směje se Kusá. 

Rekonstrukce pozměnila prostorovou orientaci galerie, hlavní přístupy jsou nyní dva, zprůchodnila ji, a tím zapojila zpět do struktury města. Člověk si může napříč areálem zkrátit cestu. Přitom je velká pravděpodobnost, že se nechá vcucnout některým z mnoha vchodů a doputuje do centrální haly k pokladně. Lístek přitom možná ani nebude potřebovat. Vše v přízemí je přístupné a stálé expozice galerie plánuje otevřít zdarma. Zpoplatněné budou krátkodobé výstavy.

Přízemí SNG obsahuje tři hlavní „preliezky” – atrakce pro veřejnost, které ji mají areál naučit využívat – kavárnu, kreativní centrum a knihovnu. „Dohodli jsme se s VŠVU, že spojíme knihovny. Bude to největší uměnovědná knihovna na Slovensku, budeme ji provozovat společně, a díky tomu bude mít lepší otevírací dobu než od 10. do 5. Je to naše snaha o otevřenější přístup, integraci lidí, můžou tu sedět a mít to tu pěkné.”

Prostupnost areálu mají umocňovat mnohé průhledy. V nejstarší budově ve vodních kasárnách z druhé poloviny 18. století posunuli fasádu o úroveň ven. Zasklili arkády a do původně obvodové zdi vybourali nové. „Jste uvnitř, ale vidíte ven na nábřeží. Rozumíte, že se pohybujete v nějakém areálu a zhruba víte, co vás čeká. Chápete, kde jste ve městě. Moc se nám to líbilo, protože galerie se obvykle dělají tak, že vejdete a dostanete se do světa umění. Už nejste ve městě, ale někde úplně jinde. Toto je jeden z prvků, kterým jsme dosáhli naší filozofie,” vysvětluje Kusá. Motiv nově vybouraných arkád s neobvyklými průhledy se pak několikrát v budově opakuje. 

Dalším leitmotivem projektu je recyklace. Bylo by ostatně barbarské všechen ten historický materiál vyhodit. „Máme pod sebou i sbírku architektury, tak na té budově chceme ledaco vysvětlovat. Jsou tu různé drobnosti, takové detaily jako tady cihlová stěna. Když jsme něco našli a esteticky nám to nepřekáželo, nechali jsme to. Chtěli jsme ukázat, že to tak lidi můžou dělat i doma nebo na chalupě. Ty staré věci vypadají dobře, nemusí se ničit nebo oplácávat sádrokartonem. Odkryli jsme třeba tento portál, tak jsme ho přiznali,” ukazuje v ústřední hale ředitelka.  

Monumentální exteriérová stěna přivádějící návštěvníky ke vstupu z centra je z původních tvárnic. Potřebovaly jen očistit od bílé barvy. Travertinová zahrada získala jméno podle travertinových bloků, které byly původně součástí arkád a na zahradě jsou z nich teď lavičky. Zbytky travertinu se namlely do ušlechtilého terazza, které tvoří podlahy ve vodních kasárnách. Novostavbu depozitáře zdobí spolie v podobě lamel Hunter Douglas z Dědečkovy administrativní budovy. V novém kinosále je podhled a obklad stěny taktéž ze sedmdesátkové architektury a protože byl původní kinosál větší, zbylo i na obklady ve dvou seminárních místnostech. „Princip je, aby bylo vše velmi kvalitní, ale ne ostentativní. V Bratislavě se hlavně bourá (Istropolis) a toto je naše odpověď. Z těch socialistických staveb se dá udělat perfektní hodnota,” konstatuje Alexandra Kusá, jež se jako kurátorka specializuje právě na umění z období socialismu.  

„Moje nejoblíbenější část je nádvoří. V projektu jsme měli pevnou podlahu, změnili jsme ji na mlat, takže bude vsakovat a odpařovat vodu. Kvůli klimatické změně a celkové pohodě. Chceme to tu používat jako trochu kontrolovaný veřejný prostor. Jsou tu pobytové schody, stromy to přežily, chodili jsme se k nim modlit. Přibude tu taky mobilní zeleň. Když mě doktor Buran (vedoucí kurátor Sbírek starého umění) vzal na svou výstavu do Paříže, zamilovala jsem se do francouzského přístupu k zahradám. Měli tam ty typické zelené židličky a my je tady budeme mít taky, ale v naší barvě. Židličku si pak můžete přetáhnout, kam budete chtít,” zakončuje prohlídku Alexandra Kusá. 

SNG nyní čeká náročné stěhování a učení se staronovému areálu. Galerie jej sice od stavební firmy převzala, ale především kvůli uzavření nekončící rekonstrukce. Ještě je třeba doladit mnoho drobných i větších nesrovnalostí a nedodělků a další kapitola bude tvorba interiérů. Slavnostní otevření a zahajovací výstava je přitom naplánovaná již na prosinec. 

Jaké bylo vyrůstat v rodině architekta?

Hodně se kreslilo. Všechno se vysvětlovalo na obrázku. Dělám to doteď, když někomu něco vysvětluji, tak mu to začnu kreslit. Uvedomila jsem si to až teď, když jste se mě zeptal.

Jakou má Bratislava architekturu, co stojí za to?

Já se na to takto moc nedívám, ale když se ptáte, strašně se mi na tom městě líbí, že má opravdovou řeku. Myslela jsem si, že to tak musí být vždy, a když jsem poprvé přijela do Prahy, byla jsem úplně v šoku, že je tam takové brouzdaliště. Dál se mi moc líbí poloha mezi kopci. Je to vidět z každého vzdálenějšího pohledu, proto ráda chodím do hodně podivné restaurace na Kamzíku, odkud je to vidět. A potom jsem našla zvláštní poetiku v nedokončených konceptech, v nichž se tlučou nedokonalé věci a ambice. Kdysi mě to hodně zlobilo a byla jsem nešťastná, proč to není takové to pěkné úhledné městečko. Časem jsem zjistila, že je v tom jiný druh poetiky a začala jsem to mít ráda. Proto mi vadí současná doba, kdy se staví strašně moc stejných věcí a toto se ztrácí. My toho nemáme zas tak moc. Jiná města si můžou dovolit něco ztratit, protože toho mají víc, ale my si toho nemůžeme tak moc dovolit. 

Co říkáte na aktuální výstavbu kolem nového autobusového nádraží, věže Zahy Hadid a nejvyšší mrakodrap?

Nevím, proboha. Přestala jsem to sledovat, protože k tomu, co mě na městě zajímá, to nic nepřináší. Fyzicky je pro mě to nádraží fascinující, protože to jsou totální 80., nebo ještě hůř 90. léta. Nevěřila jsem, že to dělali mladí lidé, protože to je tak promrhaná šance. Je to velký objem hned u centra města. Když si vzpomenu, jak je udělané okolí nádraží v Brně o mnohem dřív… Ano, všichni jsme si to dřív mysleli (reaguje na autorův prodloužený obličej), ale porovnejte to teď s tímto.

Bavili jsme se, že velké projekty dobíhají pomalu, že mají nevýhodu, že doběhnou v době, kdy už se preferují úplně jiné věci. Zahrada na střeše dnes nikoho nezajímá, zajímá je veřejný prostor úplně jiného typu. V zájmu spravedlnosti nevím, kdy vznikl ten projekt, ale pro mě je to promarněná šance. 

Hlavně, že s tím veřejným prostorem nikdo nepracuje. Proto je pro mě tak důležitý ten galerijní projekt. Ukazuje, jak můžete právě s takovými divnými věcmi pracovat. Tam bylo všechno špatně. Vodní kasárna mají ve skutečnosti hlavně dlouhé chodby, na co vám to v galerii je? Na nic. To Přemostění všichni nenáviděli a je to jeden velmi otevřený prostor. Má nádherné světelné podmínky, kdybyste tam chtěl dělat velkou výstavu Henryho Moora. Když tam ale budete chtít vystavit něco trochu jiného, dost se s tím natrápíte. Nebyla to úplně šťastná pozice, ale jde to. A chceme to provozovat jako veřejný prostor, kterého už v Bratislavě moc nemáme. Buď je všechno spojené s obchoďákem, nebo je tam hrozně moc funkcí. Na Hviezdoslavově náměstí je všechno. Stánky, výstava, šachy, psi, kočky, kejklíři, pavilon, fontána, všechno. 

Jak se proměňoval názor veřejnosti na Přemostění? Má se stát národní kulturní památkou?

Až to dostavíme, chtěli bychom celého Dědečka nechat vyhlásit památkou. Trochu si teď střelím do vlastní nohy, ale řeknu to i proto, aby se to už nikomu jinému nestalo. Měli jsme s Dědečkem tuto ambici celou dobu, velmi jsme si jej vážili, vyšla kniha v zahraničním vydavatelství, všechno možné, ale nikdy nás nenapadlo, že si to máme podrobně celé zdokumentovat. Protože při rekonstrukci celá řada věcí zmizela. Já jsem si to vůbec neuvědomila. My děláme poradenství i ve věci autorských práv a všem říkáme, že když už nic, nechte si to podrobně nafotit. Dědeček je opravdu evropská kvalita.  

Názor veřejnosti se měnil, pamatuji si to, pracovala jsem v SNG na marginální pozici a tehdejší ředitelka Katarína Bajcurová Přemostění zavřela. Byla to velká odvaha, nepříjemnost pro ministra kultury, že to došlo tak daleko. Bylo to z její strany i politicky velmi odvážné. Přemostění bylo i kvůli červené barvě vnímané jako ikona socialismu. Já jsem tehdy ještě měla takové to nadšené období, kdy se za všechno vrháte pod vlak. Končila jsem diplomovkou o architektuře, měla jsem dobrého pedagoga a cítila jsem se jistá v kramflecích, tak jsem udělala veřejnou diskuzi na obranu Přemostění a výstavu. Od té doby jsme na veřejném mínění začali pracovat. Běžná věřejnost si ještě občas trochu zafrflá, ale u té odborné se už většinový názor změnil. Dokonce dnes už, když s Dědečkem něco uděláme, tak se ozvou, co jsme s ním udělali. Já mám z toho ale vždycky radost, protože je to potvrzení, že se nám to povedlo.

Slovensko je mladá země, uvědomuje si význam SNG jakožto nástroje k budování identity a kultury?

Co si myslím já? Ne. Ale všichni budou příjemně překvapení. Opravdu věřím, že je to jak s novým produktem. Že nevíte, že jste to potřebovali, dokud to neuvidíte v obchodě.Teď v pohnuté době to přichází jako dobrá zpráva. Opravdu to chceme provozovat jako veřejný prostor, takže je to taková podaná ruka. Uvidíme. 

Čas doteď jsme využili jako kreativní provizorium a když nejste v dokonalých podmínkách, můžete být o dost odvážnější. Velmi jsme si dali záležet, abychom si budovali jméno a pracovali jsme s tím očekáváním. Však je taky máme. Ve skutečnosti se nejvíc bojím té přejícnosti. Je z ní závazek. Mnohem lehčí je, kdyby si říkali: „ta to určitě projede”. Tak se hecnete a všem ukážete. Tentokrát nám ale všichni drží palce a je to pro mě paradoxně dost stresující situace.  

Jak se vám pracovalo s otcem?   

První věc je, že oni jsou dva. Takže jsme to tak měli rozdělené, že všechny věci finančního typu jsem probírala s tím kolegou (Pavol Paňák pozn. aut.). V něčem to pro mě bylo dost těžké, protože jste velmi zranitelný. I vůči veřejnosti je to a priori podezřelé. Ale v něčem to bylo strašně dobré, protože se můžete absolutně spolehnout, protože víte, že na vás dá pozor. A při všech těch problémech, které tam byly, to bylo hrozně důležité. Některé věci šly díky tomu rychle, pověděli jsme si to šup šup, prověřili, jestli by se to dalo. Ale někde to zas působilo problém. 

Co je gró sbírky SNG? Co budete vystavovat?

Otevíráme výstavou, ale expozice ještě mít nebudeme. To je dlouhodobější proces, to bychom čekali ještě déle a my to chceme otevřít hned. Perspektivně už ale stálé expozice připravujeme a vychází ze sbírek. Měli jsme velké diskuze, a uděláme to tak, že rozvrh bude klasický, ale nebude vypadat klasicky. Budeme to vždy tvořit tématicky. Zvažujeme v tom hodně věcí. Co chce vidět naše publikum, co chcete ukázat ze sbírek, kurátoři mají nějaký názor. 

Budeme mít 20. století – modernu, ale tématicky. Půjde víceméně o první polovinu 20. století a budeme vycházet z úspěšných a problémových výstav (Sen versus Skutečnost, Slovenský mýtus). To bude jedna expozice. Staré slovenské umění bude další tématická expozice, říkáme jí pracovně Sakra jako sakrální umění. To je gotika a baroko. Potom bude samostatně Evropa. Já jsem to chtěla vyměnit za socialistický realismus, protože to nikdo nemá a to by turista chtěl vidět, ale tam jsem prohrála. Ustoupila jsem, aby to nevypadalo, že si tam jedu svoje. Menší expozici věnujeme užitému umění, bude se jmenovat Klenotnice. Budeme ještě dělat současné umění od poloviny minulého století a hned uděláme Díla do architektury. V galerii se mi to tak nabízí, že bychom po budově rozsypali díla, aby fungovala v jejím rámci. Nebude to ani výstava ani expozice, ale vyloženě jak se dělalo za socíku, výtvarné dotvoření, umělecká díla do architektury. To dělám já. To je taková zábava. 

Spolupracujete se současnými umělci? Tvoříte sbírku současného umění?

Ano a ano. Máme tak široký záběr, že musíme zohledňovat zájmy všech sbírek. Dva tři roky jsme na akvizice neměli nic. To je taková bolestivá věc, ale teď nás to zas až tak netrápilo, byli jsme v provizoriu, neměli jsme to stejně kam dávat. Teď to ale začne. Měli jsme obrovskou výhodu, že jsme asi před třemi lety dostali obrovský dar od rodiny Zubalovy. Z toho daru bude ta poslední stálá expozice - Sbírka Linea. Zubalovi jsou rodina, která má nasbírané perfektní věci a nechali nás vybrat si 150 dle vlastního výběru, co jen jsme chtěli. Zavázali jsme se, že z toho uděláme expozici. Nám se to moc líbilo, kromě toho, že jsou to dobré věci, to ukazuje i model, jak různě se mohou dostávat věci do galerie. 

Naštěstí vznikla Kunsthalle, která má v popisu práce současné umění, takže na nás ten tlak ohledně současného umění není tak jako kdysi. Kompenzujeme si to ale všemožně jinak. V Pezinku v Šaubmarově mlýně děláme různé workshopy s umělci přímo pro ty prostory. Začaly se nám tam osvědčovat site-specific věci, že je to mlýn. Je docela divné, že má národní galerie mlýn. Současnému umění to pomůže, zdynamizuje se to. Je pro nás zajímavé, že se to dá používat jinak. 

Domluvili jsme se s Tatrabankou, že nám nakupují díla, tam se soustředíme na současné umění. Před dvěma lety jsme koupili obrovskou věc od Romana Ondáka, takové velké signifikantní dílo bychom si nemohli dovolit. A v minulém roce jsme koupili pět kolekcí. Vybrali jsme si tu silnou generaci 40+ a od každého jsme nakoupili větší kolekci, abychom sbírku současného umění posílili.

Jaká bude zahajovací výstava?

Pracovní název je Prolog; Filozofie je tak trochu Chytrá Horákyně. Jak se všechno vleklo a stavba spotřebovávala stále více peněz, bylo už trapné žádat o další na ještě něco jiného. Expozice jsou v nedohlednu, chtěli jsme to ale otevřít i tak. Kolegové strašně chtěli, abychom to otevřeli s uměním, čemuž úplně rozumím. I jsme si na zahájení ledaskoho domluvili, ale jak se to stále posouvalo, rezignovali jsme. Bylo to neseriózní partnerství z naší strany. A když už to konečně přišlo, řekli jsme si OK, bude to prolog, to, co je přede vším. 

Za dlouhou dobu, kterou jsme zavření, jsme nakoupili hodně velkých věcí, ale neměli jsme je kde vystavit. Proto jsme se rozhodli, že ty velké instalace vystavíme teď. Velmi velkoryse. Bude to spíš scénografie, kdy máte místnost s velkou instalací, říkáme tomu situace. K tomu jednomu dílu dáme něco ze sbírky, skontextualizujeme to. Třeba na Přemostění bude 12 Filkových Balónů a k tomu bude 12 apoštolů z Chrenové nebo něco staré. Současné umění si se starým dost pomáhá, ani to pak nemusíte vysvětlovat. Když k tomu dáte něco staré, co je vytvořené na podobném principu, návštěvníkovi to dojde samo. Líbí se nám, že to pracuje se sbírkou a že to přitom představí budovu.    

Alexandra Kusá (*1973) vystudovala vědu o výtvarném umění na FF UK, kde absolvovala i doktorské studium. Od roku 2000 působí ve Slovenské národní galerii, v roce 2010 se stala generální ředitelkou. V letech 2008 až 2009 byla Vedoucí oboru sbírek Moravské galerie v Brně.  Přednáší na Katedře dějin umění na FF UK a jako kurátorka se věnuje umění 20. století a jeho přesahům do jiných disciplín. 

Slovenská národní galerie

Fotky SNG v článku pochází z jara letošního roku.