Potřebujeme věci, které jsou neobvyklé, všechno nemůže být nalinkované, říká Aleš Vetešník

VRANOV U BRNA — Aleš Vetešník je umělec širokého záběru. Co dělá, jsou obrazy, sochy a objekty, pracuje s uměleckou intervencí v architektuře a dál přesahuje do happeningu, instalace nebo užitého umění. V 90. letech vytvořil/založil v Brně galerii Střepy na legendární Skleněné louce, kde pořádal výstavy, vystoupení a umělecké události s mezinárodní účastí. Žije za Brnem ve Vranově a v posledních letech se mu tam daří umisťovat své sochy v plenéru. Navštívili jsme jej a vyrazili na jejich objížďku na kole. Ukázalo se, že s nedalekým samovýčepem Pro dobré lidi, kde nechybí dětské hřiště, by z toho mohla vzniknout příjemná výletová destinace. Všechny tři sochy-objekty jsou zaneseny v Google maps. 

Vyjížďku začínáme na Žižkově u domu umělce. Na sousedově pozemku postavil sousoší Oni.

Aleš Vetešník: První moje místní instalace je Ona a On z roku 2022 směrem k Babímu lomu, tomuhle říkáme Oni a umístili jsme je sem rok poté. Je to sousoší ,které evokuje figurální objekt s mystickou tematikou. Je kvalitního nerez materiálu pro klimatizace. Měl jsem šest prvků, něco jsem odstranil a přestavěl to do sebe a vedle sebe.

Jak se pracuje s nerezí?

Těžko, nedá se moc lehce řezat a brousit. Svařovat se dá, na tom mám aparáty, ale tady to nebylo ani potřeba, řeklo si to, že je to tak hotové. V podstatě ready made.

Co na sousoší říkali sousedi?

Sousedi zvažovali a po rodinné poradě, zvlášť, myslím, po intervenci mladých s umístěním souhlasili. Stojí na zelené střeše jejich garáže, ale vypadá to docela jako veřejný prostor, je vidět ze silnice. Instalovali jsme to tu s kamarády a jeden říkal, že až ho tudy ponesou, tak aby to tam bylo.

Prorůstá tím nějaké roští, to byl záměr?

Může tam něco růst, my jsme do toho dokonce zasadili čokoládové víno, bohužel uschlo. Nepodařilo se, ale ještě se o to pokusíme. Líbilo by se mi, kdyby z toho teklo čokoládové víno. Máme ho u nás všude, je to krásná rostlina, má takové červené květy a hezky voní.

Jaké má příroda místo ve vaší tvorbě?

Příroda je důležitá, je to vidět i tady, kde tvoří sokl. Dodává tomu barvu, prostor, bez ní by to bylo studené a mrtvé. Leštěná nerez odráží ty barvy a tvary okolí. Jde zaprvé o kontrast mezi technickou strukturou nerezi a zadruhé o filozofický kontrast, jak jsme schopní s přírodou koexistovat. Toto je malinký abstraktní obraz dnešního světa, který v přírodě často působí násilně až křečovitě. Spíš než oslava nerezi, je to kritika, jak člověk různě zasahuje do přírody.

Šlápli jsme do pedálů a přemístili se k sousoší Ona a on, které funguje jako lavička. Cestou jsme minuli dětský pumptrack a samoobslužný bar Pro dobré lidi.

Aleš Vetešník: Ona a on jsou z roku 2022, je to funkční model sochy, která vznikla se záměrem udělat objekt pro poutníky blížící se k Vranovu. Vede tudy poutní cesta z Vídně a z Brna a není zde kromě objektu Nekonečna od kamaráda žádné spočinutí s výhledem na Vranov. Takže jsem to chtěl napravit a udělal takovou figurální záležitost, která má evokovat zastavení, soulad s přírodou, vesnicí, kde už jsme 30 let. Máme k tomu tady vztah a chtěl jsem to tak zabydlet, aby bylo kde spočinout a nasávat tu nádheru kolem. Všemi směry je tu vidět, tam Hořice, tam kousek je Blansko.

Dá se tu meditovat a zamyslet se třeba nad různými vztahy, je to trochu vztahová záležitost, nebudem si nic namlouvat trochu i symbolická. Když občas jedu kolem, často tam někdo sedí,děti po tom lozí. Každý se tu zastaví a fotí se tam, je to oblíbené. Slyšel jsem mockrát, že sem chodí lidi i z Brna a že to tu žije.

Je to nicméně pouze funkční model, určený k odlití, takže musím dát dohromady peníze a odlít to aspoň do litiny, nejlépe do bronzu samozřejmě. Snad se to podaří dřív, než se to rozpadne. Je to konstrukce z jeklu, aby to bylo pevné a lehké na převoz. Jádro je z pěny, pletiva, tkaniny, povrch jsou epoxidové malty. Mezi figurami je dřevěný posed jako lavička, která definuje vztah mezi jím a jí.

Poloha je trochu mystická, socha moc detailů nemá, protože nejsou důležité. Důležitá je pro mě ta hmota a jednoduchost tvaru. Věci, které jsou jednoduché, jsou pro mě důležité, protože postrádají zbytečnosti.

Následoval přesun na poslední zastávku naší umělecké cykloprojížďky k nejnovějšímu počinu Aleše Vetešníka, jenž pojmenoval Vranovská Polyfonie.

Aleš Vetešník: Tady ta příroda hraje značnou roli. Pracovní název této sochy je kudlanka nábožná, někomu to její tvary připomínají. Kudlanky tady jsou, řekl mi to majitel louky, který nám dovolil to sem postavit. Je to tady taky na soukromém pozemku, abych nemusel řešit povolení. Vše je to na dobré slovo, a na důvěře, že takové věci mají smysl, a i když je to zemědělec, říkal, že je to dobré, i když neví, co to je. Jak jezdím na kole po lese, jsou tam polomy a poházené uřezané kmeny s kořeny, válí se tam přesně takhle. Nacházím podobenství s přírodou. Kontrast a podobnost s tou konstrukcí má sílu.

Polyfonie znamená, že ty prvky vydávají různé tóny a souzvuk. Při odhalení jsme se snažili vydat své vlastní tóny od kostela ze saxofonu, to se ale kvůli větru moc nepodařilo. Dcera Martina tady tancovala, improvizaci, výrazový tanec to byl další tón, a uvnitř roury byl zastrčený reproduktor a z něho hrály DGčka (DG 307, česká undergroundová kapela, pozn. red.). Byly dlouhé stíny při západu slunce, krásně jsme to pozorovali a užívali si tu vzácnou chvíli..

Cítím z toho tóny, tady nějaké glissando, bombardón, mělo to původně nádech hudby, ale zároveň je to skoro architektura. I architekti to v tom cítí, shodli jsme se s těmi, co se tu byli podívat. Když dostaneš do ruky takovou rouru, zaduješ do ní, bouchneš, tak promluví. Při přesunu na místo, jsem s tím začal pohybovat a zjistil jsem, že se to brání, klade odpor. Dnešní doba je vykloubená ze všeho, z čeho se vykloubit dá, tak jsem to dal dohromady takovým znepokojivým způsobem. Je v tom neklid. Zároveň to může díky technickým spojům působit jako organismus, který někdo vyrobil, aby tam něco proudilo, ale něco úplně jiného než tohle. Je v tom trochu odkaz Duchampa a surrealistů, k nimž se budu pořád vracet, protože jsem na nich vyrostl.

Louka je tu vysekaná týden, až zase zaroste, bude tu Polyfonie s přírodou asi dost soupeřit?

Mazlit a tulit se, koexistovat, rozmlouvat. Majitel seká dvakrát do roka, takže se to v trávě neztratí.

Co jste do sochy zakomponoval?

Nerezové roury z klimatizace. Demontovali to, a já měl tu možnost a tak jsem se toho ujal. Dál jsou tu vyřazené cyklistické brzdové kotouče. Dostal jsem je v servisu, kde jsem si nechal opravit kolo, dali mi jich celou bednu. Mám od tam taky tři bedny řetězů, na ty se teprve chystám. Budu je svařovat, když svaříš pokroucený řetěz, je z toho takový tekoucí řetěz. Pak je tu přírodní prvek kmenu, izolátor, řídítka od kola. Tady jsem do toho vevařil jednu moji drobnější plastiku, co jsem měl na zahradě. A dominantní tvar květu.

Ať si v tom každý najde, co chce. Rozumem se to pobírá těžko, může to oslovit přes emoce. Věřím na technický rozměr v kombinaci s přírodou, potažmo člověkem, který je taky příroda. Potřebujeme věci, které jsou trochu neobvyklé, nemůžeš mít všechno rovně nalinkované, jak to má být. Je potřeba i protest proti dokonalému řádu, proti tomu, co musíme. Toto nemusíme. Takhle by to racionálně nefungovalo a právě ta nefunkčnost je princip. Ten neklid. Že ty roury nikam nevedou, může jimi proudit jiná energie a tou mohou ožít. A my s nimi, kdo ví.

Máte plány na nějaké další umění pod širým nebem?

Je to tu krásné, výhled je až kýčovitý, proto se tomu říká Moravské Švýcarsko. Domlouvali jsme se s majitelem pozemku, že bychom sem nainstalovali ještě další dva tři objekty. Jestli má někdo zájem se přidat, ať se ozve. Dostává se to sem špatně, ale majitel nám to sem dovezl na traktoru. Chtěli bychom tady ve Vranově udělat takovou open air galerii.

Aleš Vetešník se narodil roku 1960 v Brně, vystudoval Masarykovu univerzitu s prací Objekt, koláž , asambláž. Založil legendární kavárnu galerii Střepy, od devadesátých let vystavuje doma i v zahraničí a jeho díla jsou zastoupena v soukromých i veřejných sbírkách.
Facebook Aleše Vetešníka.