3D tiskárnu jsem si vzala domů a jela ve dne v noci, abychom otevřeli co nejdřív, říká autorka nového FabLabu Adéla Drnovská

BRNO – Druhý FabLab ve městě se otevřel v kreativním hubu KUMST, aby uspokojil potřeby místních kreativců. Dceřiná společnost Jihomoravského inovačního centra (dále JIC, pozn. red.) zřizovaného Jihomoravským krajem jim tak chce dopřát osobnější péči a hlubší vzdělávání. Pořádají zde taky školící Akademii digitálního řemesla, kam se mohou přihlásit zájemci z širší veřejnosti, kteří mají o moderní dílenské technologie zájem. Spolu s první pobočkou na JICu má provoz nového FabLabu na Údolní na starostii Adéla Drnovská, již jsme vyzpovídali, protože stojí nejen za jeho architektonickým návrhem ale dokonce i částí realizace. 

Adéla Drnovská se do Brna přestěhovala z Ostravy za studiem architektury na VUT. Má živnost na řemeslné činnosti, pracuje s kůží, dřevem, kombinuje technologie, navrhuje různé rekvizity a řeší problémy, s nimiž si lidé sami neumí poradit. Ve FabLabech se stará o jejich fyzický prostor a je zodpovědná za funkčnost strojů  i bezproblémový provoz. 

Jak jste se dostala k FabLabu?

Do Fablabu jsem se dostala před 5-6  lety. Už na škole jsem měla blíž k řemeslu. Do Fablabu jsem začala chodit, abych měla blíž k technologiím a mohla dělat své vlastní projekty. A už jsem odtamtud neodešla. Poměrně brzy jsem pro FabLab začala pracovat jako kontraktor – starala jsem se o mechadílnu, kde jsou stroje na dřevo, ruční nářadí a podobně. Když pak odešel kolega, převzala jsem po něm agendu celého provozu fyzické dílny FabLabu na  JICu. 

FabLab v KUMSTu funguje už přes rok. Dostali jsme možnost se sem rozšířit a pojmout druhou pobočku víc vzdělávacím způsobem, abychom zpřístupnili technologie i místní kreativní komunitě. Dostala jsem projekt na starost, a protože mám vystudovanou architekturu a prostor k tomu vyloženě vybízel, navrhla jsem to celé trochu ve větším stylu, než se původně zamýšlelo . Plánovalo se, že sem dáme stroje, pár stolů a co nejdřív provoz spustíme, ale pak jsme se dohodli, že prostor přetvoříme v něco většího. 

Vytvořila jsem návrh a zadali jsme ho do výběrového řízení, z něhož vzešli dodavatelé velkých částí jako dřevěné vestavby, nebo mlynářského schodiště. Zbytek nábytku, rozvody elektroinstalace v trubkách a další detaily jsem ale dělala s pomocníky sama. Šlo mi o co největší uživatelskou vstřícnost, ale pracovala jsem s omezeným prostorem. Navrhla jsem projekt do takové míry detailu, že by se špatně zadával externí firmě. I z finančního hlediska bylo výhodnější, když jsem vzala realizaci do vlastních rukou. Reálně to ale znamenalo, že jsme tady měsíce tahali dřevo a hodiny tiskli na 3D tiskárnách  atypické díly k trubkám a jiné detaily. Tiskárnu jsem měla doma a jela ve dne v noci, aby se všechno stihlo co nejrychleji.  

Kam jste to posunula oproti původnímu záměru?

V místnosti jsou stropy vysoké přes pět metrů, a toho jsem chtěla využít. Původně se návrh držel při zemi. Měli jsme tu i nějaké akce a prostor působil prázdně a nevyužitě. Navíc bylo jednoúrovňové řešení   nedostačující i pro naše technologie. Chtěla jsem dát každé vlastní prostor a přidat výškovou úroveň. Vznikl díky tomu prostor i pro malou mechadílnu, takový prašnější provoz s CNC frézkou a různým nářadím, které potřebuje být uzavřené ve vlastním prostoru, aby se v něm dalo třeba brousit. 

Jaké pro vás bylo si to tu navrhnout, realizovat to a nakonec tu ještě působit jako správkyně?

Bylo to extrémně zajímavé a náročné. Návrh dílny jsem totiž rozpracovala do velkého detailu, dokonce jsem v dokumentaci zakreslila některé vruty, nebo systém, jak k sobě poskládat jednotlivé desky, ať výsledek odpovídá vizuálu, jak si ho představuji. Není to standard, ale mě na drobnostech záleželo. A ve výsledku to usnadnilo i komunikaci s řemeslníky při samotné realizaci. Třeba kliky bez rozety se jim moc dělat nechtěly, ale s projektem souhlasili, tak se s tím museli poprat. Ale byli šikovní a byla s nimi dobrá domluva. 

Pak přišla fáze, kdy jsem tady byla klidně 12 hodin denně, měsíc a půl v kuse i o víkendech, protože jsem věděla, že už je potřeba otevřít. Byla jsem v pozici zadavatele, investora, architekta, a i tak bylo těžké si pohlídat některé věci, aby dopadly podle mé představy. Byla to pro mě unikátní zkušenost. Ve škole jsme se učili navrhovat, ale ne pracovat rukama. Zkoušela jsem si sice různá řemesla jinde, ale přímo realizace celého interiéru, vidět jak vzniká pod rukama, a být potom přímo v tom fyzickém prostoru a ne v modelu…to byla úplně nová zkušenost. Docvaklo mi asi až za měsíc, že už je to reálné. 

Jak se vám to povedlo?

Jsem s tím spokojená, i když je pár věcí, na které jsem tehdy nemyslela, jako třeba akustika. Ta by mohla být lepší. Chtěla bych tu mít víc úložných prostor, i pro členy, ale prostor je bohužel omezený. 

Máte tu nějaký detail, na který jste obzvlášť pyšná?

Rozhodně ukotvení zábradlí a lanek do příčky. U tohoto detailu jsem neměla úplně představu, jak ho  bude stavební firma řešit a zvládli to dost elegantně. Zábradlí i lanka ukotvili zevnitř sádrokartonové příčky. Chtěla jsem, aby všechny trubky, co tu vedou, neměly rozety ani viditelné konce. Všechny vstupy do žlabu jsou tištěné na 3D tiskárně, stejně tak i kolínka a úchytky trubek . Normálně se kolínka nasazují na trubky, takže jsou širší. Já jsem ale chtěla, aby linie trubek zůstala neporušená, a chtěla jsem to i u zábradlí a trubek, které nesou tiskové struny pro 3D tiskárny. Tím jsem sobě i řemeslníkům natropila hodně komplikací. (Směje se)  

Nechala jsem tu pár původních nápisů na zdi, jako upomínku na předchozí fakultu výtvarného umění. Tam, kde je teď FabLab býval ateliér malby. Zůstala i pomalovaná podlaha – do charakteru KUMSTu se hodí a něčeho takového bych záměrně nedokázala docílit. 

FabLab je primárně určen členům KUMSTu, jak se to na něm promítlo?

Komunita kreativců je hodně různorodá a mají i různé potřeby. Tomu jsem chtěla přizpůsobit i samotný prostor. Stoly jsou na kolečkách, takže se jejich rozmístění dá variabilně měnit. Je možné to tu vyprázdnit a uspořádat i nějakou větší akci. Chtěla jsem sem začlenit i taková zákoutí, kde se může člověk trochu zašít a mít klid pro práci.  

I program je tu pestrý. Organizujeme Akademii digitálního řemesla, kam se může přihlásit veřejnost a naučit se naše technologie používat. Pořádáme workshopy, proběhne třeba jeden k výrobě bot – vyfrézuje se podrážka, na laseru se vyřeže svršek a sešije se to. Nechtěli jsme prostor úplně naplnit aktivitami pro veřejnost, protože máme dohodu s KUMSTem, že jsme z velké části exkluzivní pro jejich členy. Pro veřejnost máme primárně FabLab v JICu v technologickém parku, kde je i víc strojů. 

Jak funguje Akademie digitálního řemesla?

Výuka je na celý semestr, jednou týdně 3 hodiny, projdete si technologie, 2D a 3D modelování a pod vedením lektora vyrobíte projekty, které mohou inspirovat, i když člověk nemá zrovna kreativní nápady. Seznámíte se se všemi procesy v bezpečném prostředí a za přítomnosti někoho, kdo tomu rozumí, což je pro mnohé členy kritérium, bez něhož se stroje bojí používat.  

Co tu máte za technologie?

3D tiskárny Průša, které z plastové tiskové struny nahřáté na vysokou teplotu vytlačují materiál v tenkých  proužcích a dají se tak tvořit prostorové objekty . Nejpopuárnější je asi laserová řezačka, která řeže dřevo a některé netoxické druhy plastu. Máme tu menší programovatelnou CNC frézku, na níž se dá obrábět i ve třetí ose, takže je výsledek  plastický a zvládá i tlustší materiály než laser. Dále tu máme řezací plotr na 2D grafiku, třeba nápisy. Nebo se dají pomocí termolisu a speciální folie vyřezat potisky na trička a nažehlit. Ještě máme programovatelný vyšívací stroj.  

Jak to místní využívají? Víte o nějakých výstupech?

Většinou si sem chodí dělat své soukromé projekty. Kluci z nahrávacího studia si tady tiskli díl stojanu. Prototýpci, kteří se věnují vzdělávání dětí v různých oblastech a pořádají příměstské tábory, sem chodí s dětmi na tiskárny a plotr. Vznikaly tady i módní kousky, které tvořili studenti oboru ekotextil design na střední umělecké škole. 

Jak tu vypadá běžný den?

Běžný den tady a na JICu je dost odlišný. V JICu máme větší průtok členů, v určité časy tam chodí veřejnost, pohybují se tam desítky lidí a stroje se nezastaví. Pak jsou chvíle, kdy tam nikdo není. Proměňuje se to i s ročním obdobím. Tady v KUMSTu zase bývají nejvytíženější odpoledne, kdy tu deset lidí tvoří. Pak prostor zase usne.

Adéla Drnovská se narodila roku 1991 v Ostravě, vystudovala FA VUT a absolvovala přitom stáž v amsterdamské architektonické kanceláři LEVS. V roce 2017 založila řemeslnou značku AD Crafts. Od roku 2022 se stará o provoz brněnského FabLabu, jehož druhou pobočku zároveň navrhla a zčásti realizovala. 

21912192219321942195219621972198219922002201

FabLab