Zamyšlení: lobby za vkusnou EKOarchitekturu

Teoretička umění Diana Štainerová, která se ve své diplomové práci zaměřila na obytnou architekturu krytou půdou, zformulovala úvahový text o nedostatku a nutnosti vkusné ekoarchitektury.

Již od 60. let, kdy vzniklo jádro celosvětového hnutí za ochranu životního prostředí, se konstantně z okraje obce architektů ozývá hlas prosazující myšlenku, že architektura by měla být projektovaná jako vysoce funkční organismus s minimální ekologickou stopou.  Přestože v uplynulém půlstoletí nabyl přechod na dlouhodobě udržitelný životní styl na globální naléhavosti, je stále velmi pozvolný a uskutečňovaný menšinovou částí společnosti.

Architektura v tomto kontextu není výjimkou – přestože jsou v současnosti široce dostupné osvědčené stavební technologie a postupy, díky kterým je možné produkovat architekturu s rozumnými nároky na provoz, jejich využití v každodenní praxi architektů stále není běžné. Tato situace je podle mého názoru do značné míry výsledkem nedostatečně podnětné atmosféry, která v souvislosti s architekturou šetrnou k životnímu prostředí panuje na vysokých školách. V uplynulých letech se sice progresivní tendence rozvinuly např. v Rakousku, Nizozemí či Velké Británii, reprezentativní proporce architektonických ateliérů nicméně tomuto aspektu současné architektury stále nevěnuje dostatečnou pozornost.

Dutch Mountain od denieuwegeneratie (2011, Huizen, Nizozemí), Foto archiv autorky textu.

Amatérská ekoarchitektura

U zrodu ekoarchitektury stály v zanedbatelné míře osobnosti velkých architektů, naopak: většina realizací vyšla zpod rukou řadových architektů či amatérských stavitelů – ekologických nadšenců a „hipíků“. Výsledky jejich práce sice byly v mnoha rozhodujících ohledech revoluční, obvykle však měly daleko k jednoznačně esteticky uspokojivým formám (viz např. komerční brožury z 80. let v USA). Stigmatu amatérskosti, jisté nevkusnosti a všeobecné pošetilosti se již architektura ohleduplná k životnímu prostředí nezbavila, což příspívá k recipročně zablokované situaci: ekoarchitektura nemá auru dostatečně noblesní na to, aby jí mladí talentovaní architekti věnovali svou pozornost, a proto, že jí svou pozornost nevěnují, máme relativně malý počet realizací, které by mohly demonstrovat nejen nadstandardní funkčnost, ale také nekompromisní uměleckou hodnotu.

Zároveň se domnívám, že zde hraje roli jistá nadčasová averze architektů k pokorné práci s předem danými hodnotami, vyplývajícími z hlubokého pochopení specifických podmínek doprovázejících stavbu. Nápadně často vítězí izolovaná umělecká vize architekta nad komplexní účelností stavby, což výborně ilustrují např. vily z období klasické moderny – formálně čisté a dokonalé, leč prakticky nevytopitelné.

V současnosti je nutné, aby obec architektů plošně přijala myšlenku, že architektura dneška nemůže vycházet z realizace izolovaných uměleckých vizí a z bezmyšlenkovitého využívání zaběhnutých, avšak dlouhodobě neudržitelných stavebních praktik (stavby s vysokou spotřebou fosilních paliv). Ani v nejmenším by se architekti svých tvůrčích vizí neměli vzdát, klíč k opravdu současné architektuře však spočívá v konstruktivní interakci těchto vizí se vstupními podmínkami doprovázejícími stavbu tak, aby výsledná realizace z těchto podmínek organicky vyrůstala, byla vysoce funkční a krásná.

„Outhouse“ od britských Loyn & Co Architects (2015, Gloucestershire, Wales). Foto Charles Hosea

Styl vycházející z vnitřní logiky

Úspěšné uplatnění tohoto progresivního přístupu k architektuře můžeme pozorovat na příkladech dvou architektonických realizací z posledních let: rodinného domu s přízviskem „Dutch Mountain“ z dílny amsterdamského studia denieuwegeneratie (2011, Huizen, Nizozemí) a usedlosti jménem „Outhouse“ od britských Loyn & Co Architects (2015, Gloucestershire, Wales).

Obě stavby se nacházejí v přírodních chráněných oblastech a jsou navržené nejen s ohledem na efektivitu hospodaření s přírodními zdroji, ale také jako objekty organicky a vizuáně neinvazivně zakomponované do prostředí, ve kterém se nacházejí. Funkční aspekt těchto staveb nespočívá pouze v příslušných technologiích, kterými jsou opatřeny, nýbrž neodlučitelně proniká hmotou definující jejich základní proporce.

Čelní fasáda obou realizací je orientována k jihu a v maximální míře otevřená prosklenou plochou umožňující zisk pasivní solární energie. Naopak ze severní strany jsou stavby chráněny masou půdy, která funguje jako termální masa a limituje tepelné ztráty. Výrazné převislé římsy plní úlohu slunolamů (oblíbených např. u F. L. Wrighta), zelená střecha a dřevěné obložení uhlazují přechod mezi člověkem upraveným prostředím a přírodou.

Ačkoliv mezi těmito stavbami není žádná přímá souvislost (kromě prvotního záměru vytvořit energeticky efektivní a vizuálně neinvazivní architekturu) zjevně tato základní vstupní informace stačí k tomu, aby výsledek vykazoval jistou formální konstantnost. Styl, který primárně nevychází z vnějších estetických nároků na stavbu, ale z komplexní vnitřní logiky. Zůstává na osobnostech nadaných architektů, aby tato vnitřní logika nebyla nadále zhmotňována převážně ve formě mile bizarních stavebních experimentů, ale především prostřednictvím krásných, kvalitních realizací, které mají potenciál působit na poli současné architektury normativně.

Dutch Mountain od denieuwegeneratie (2011, Huizen, Nizozemí)