Malý zázrak. Kostel v Sazovicích od Marka Štěpána v AZURE TOP 10

Nestává se každý den, a ani rok, aby stavba českého architekta skončila v některém z každoročních TOP 10 výběrů respektovaných světových magazínů. Letos měl to štěstí architekt Marek Jan Štěpán z Atelieru Štěpán, jehož Kostel sv. Václava v Sazovicích stojí po boku světových hvězd architektury jako Norman Foster, Jean Nouvel a dalších.

Magazín AZURE se zaměřuje na současnou architekturu a design. Od svého založení v roce 1985 získal celosvětovou reputaci, takže přítomnost ve výběru 10 nejlepších staveb roku 2017 je pro českého architekta něčím výjimečným. A čím že svatostánek, na jehož dokončení Sazovičtí čekali takřka 80 let, redakci magazínu zaujal?

„Přestože nepředstavuje úplnou deviaci ve světě církevní architektury, kostel sv. Václava je divoce současnou interpretací familiárních metafor, přesto dokazující, že čistota a jednoduchost můžou mít zásadní dopad,“ uvedli autoři textu.

Brněnský architekt úspěch komentoval ve vší skromnosti. „Chceme se s vámi podělit o čerstvou novinku a radost týkající se nejen Atelier ŠtěpánMarek Jan Štěpán ale rovněž české či spíše moravské sakrální architektury ve světě…“.

Příběh Svatého Václava

Myšlenka postavit kostel začala v Sazovicích vznikat ještě před druhou světovou válkou. Před třemi lety se sazovičtí k myšlence opět vrátili, založili Spolek pro stavbu kostela, přibližuje na svém webu Štěpán. Kostel je založen na betonové desce a betonovém válci suterénu. Ostatní svislé konstrukce jsou vyzdívané keramické, hrázděné betonem, stropy jsou monolitické železobetonové. Střecha má dřevěnou příhradovou konstrukci s jednostranným sklonem. Celobetonové části konstrukce (suterén a ztužující tubus schodiště) jsou pohledové, zbytek je omítnut kartáčovanou omítkou. Okna jsou bezrámová, dveře dřevěné.

„Chtěl jsem stavbu co nejvíce odhmotnit. Když se na ni podíváte, aby byla jako něco lehkého, abstraktního, jasného a přirozeného. Aby vypadala spíše jako z papíru, než z cihel. Jako když vezmete kroužek papíru, naříznete jej a zářezy mírně odchýlíte, aby dovnitř pronikalo světlo,“ vylíčil prvotní ideu architekt.

Návštěvník tak hmotu a tloušťku stěn neuvidí – půlmetrové zdi se zužují do několika centimetrů a sbíhají se do jednoho bodu – jako papír. Světlo do prostorů kostela nepřivádí běžná okna, ale zářezy ve válci. Ty jsou zahnuty tak, aby dovnitř pronikalo boční odrážené světlo a klouzalo po měkkých křivkách. Světlo tak tvaruje vnitřní prostor kostela i prožitek příchozích. Průniky světla do stavby jsou dvojí – zeď se ohýbá směrem ven nebo dovnitř – což může být chápáno jako  odraz mužského a ženského principu.

„Hmotná slupka stavby a její tvarování předjímá svou formou ztišení vnitřní. Měkké a strohé křivky objemu stavby vytváří odhmotněný vnitřní prostor protknutý a tvarovaný světlem. Světlo se zde stává prvkem, který navozuje možnost neexistence rozhraní mezi smysly ověřitelným a tím co je za hranicí hmotné skutečnosti. Stavba svým měřítkem vychází z pražské kaple sv. Václava – kruhem opisuje její čtvercový půdorys. Odvolává se i svou válcovou hmotou k době sv. Václava, kdy se stavěly rotundy,“ dodává Štěpán.

Interiér je jednoduchý a čistý, aby návštěvníkům kostela přinesl pocit ztišení a klidu. „Starší kostely jsou plné vizuálních informací – veškerý příběh je vepsán v obrazech, sochách, ve výzdobě. Třeba v baroku byl interiér kostela zcela pojednán, či popsán.  Byl takovým  komixovým příběhem, protože příchozí neuměli číst a život Ježíše, světců nebo Starý Zákon tady byl  v různých podobách vyobrazen.   Dnes jsou už lidé informacemi přehlcení, v kostele by proto měli vnímat jen čistotu prostoru a klid a uvědomovat si své nitro. Je zde prostor bez tototo vizuálního smogu – tedy jednoduchý, soustředěný, usebraný a čistý,“ vysvětluje autor.

Klidu i intimitě prostoru napomáhá světlo, které prostory osvětluje přes zářezy ve stěnách, zároveň ale z kostela není vidět na okolní svět.  „Z denního a přirozeného světla se zde stává světlo, které může nejen osvětlovat, ale také vnitřně osvěcovat. Jako hluboké poznání zprostředkované světlem. Obětní stůl je zcela jednoduchého organického tvaru s dokonalým povrchem a symbolizuje Boží dotek (jak je známý např. ze Sixtinské kaple z Michelangelovy fresky),“ dodává.

České nebe

Umělecké ztvárnění liturgických témat vychází ze zasvěcení kostela sv. Václavu a z domácí tradice. Kromě sv. Václava jako mučedníka zde bude  P. Maria, jejíž ztvárnění vychází z Paladia země české, které vlastnil zrovna sv. Václav. Dveře do kostela mají kliku v podobě té, která je již tradičně zobrazována na jeho obrazech. Na vnitřních zdech je zvárněn na třech stranách Kristus, sv. Václav a Matka Boží. Zvony zvonkohry jsou věnovány českým světcům a blahoslaveným.

„Stvořený svět můžeme vidět také jako umělecký výtvor – ukazuje na to sám Ježíš (ani Šalamoun neměl tak nádherné oblečení jako má prostý kvítek na poli). A když uvažujeme o tom, že člověk byl stvořen k obrazu božímu, pak nikdy nesmíme zapomínat na lidskou schopnost tvorby.  A ono dávné lidské chápání Boha jako tvůrce, stvořitele, by nebylo možné, kdyby člověk neměl své vlastní zkušenosti s tvorbou, s vytvářením něčeho dobrého, užitečného, platného. Nemůže být sporu o tom, že pobídky, aby se lidské aktivity tvorby nevyšerpávaly jen stálým opakováním téhož, ale aby se řídili svým Bohem, který dělá vždy nové věci, někdy dokonce naprosto převratnéé a jakoby nemožné a nemyslitelné, a tak aby také oni dělali alespoň očas něco nového, převratného, co tu ještě nebylo, něco tvůrčího. A v tom je ospravedlnění a uznání velikosti lidského umění, tvorby uměleckých děl,” cituje Štěpán filozofa Ladislava Hejdánka.

Impresy Štěpánovým dílem pospal další brněnský umělec – malíř, kreslíř a grafik – Vladimír Kokolia, autor figurálních kreseb. „Popíšu své dojmy z místa, a dělám si trochu naději, že poukážu na klíč, kterým se má otázka odemykat. První můj zážitek bylo umístění stavby v krajině, přesné místo. Ale co je ještě důležitější: přesné měřítko. Jiná proporce by znamenala buď nafouklou zpychlost nebo naopak nedostatek energie. A neméně přesné měřítko nacházím i v interiéru, který jsem z plánků odhadoval, že bude intimní, ale on má i dávku vznešenosti, avšak přesně jen takovou, která ho neodlidšťuje. Takhle trefit měřítko je ukrutně těžké a už jen k tomu vám lze blahopřát.  Aniž by se snižovala k levným/doslovným  metaforám, tak ta budova nese silný imaginativní potenciál – tím myslím to, že když jsme kolem ní nebo v ní, umožňuje nám promítnout si určité představy nebo obsahy. Každý v tom domě přirozeně uvidí něco podle sebe. Chlapi možná něco akčnějšího: hrad víry, pevnost sv. Václava, hruď s drátěnou košilí. Ženské budou empatičtější, možná si v tom najdou napůl rozvitou růžičku s křehounkými, a přece svěžími plátky. Uvidět václavský, resp. mariánský motiv přímo v architektuře je podle mě klíč ke vnímání téhle budovy.“

KOSTEL SV. VÁCLAVA

Místo: Sazovice
Autor: Marek Jan Štěpán, Atelier Štěpán
Spolupráce: František Brychta, Jan Vodička, Vanda Štěpánová, Jan Martínek, Tomáš Jurák, Hana Myšková
Figurální kresby: Vladimír Kokolia
Investor: Spolek pro výstavbu kostela v Sazovicích
Dodavatel: Stavad s.r.o.
Obestavěný prostor: 2833 m3
Užitná plocha: 371 m2
Projekt: 2012 – 2015
Realizace: 2015 – 2017
Foto: Boys plays nice

Původní text magazínu AZURE.