Kateřina Šedá: Podle čísla úspěch projektu neposuzuji, samota je obrovské téma

Bylo Největší československé rande úspěch? Vrátili jsme se k vyvrcholení oslav Re:publiky s autorkou projektu, umělkyní Kateřinou Šedou. Jak celou akci zpětně posuzuje ona? „Někteří lidé možná mají pocit, že nejdůležitější je to, kolik přišlo lidí a ne to, co se tam dělo. Smyslem bylo seznámit osamělé lidi a to se určitě podařilo,“ říká.

Bylo brněnské rande úspěch, nebo neúspěch?

Pro mě jsou vždy nejdůležitější samotní účastníci, tak tomu bylo většinou v minulosti a tak to bylo i nyní. I přes veškeré komplikace musím s čistým svědomím říct, že to byla skvělá akce. Někteří lidé možná mají pocit, že nejdůležitější je to, kolik přišlo lidí a ne to, co se tam dělo. Možná máme pocit, že když všechno změříme a zvážíme, tak všemu porozumíme, což je nesmysl. Mě samotnou překvapilo, kolik podob může samota mít a jak obrovské je to téma.

Kolik lidí nakonec přišlo? Po sobotě se mluvilo o nějakých 650.

Přihlášených bylo 650, plus přišli další účastnici v neděli. My jsme nechtěli, aby lidi chodili jenom na jeden den, protože ty programy na sebe navazovaly. A říkali jsme, že nevíme, jak by se potom do toho programu zařadili. Ale nakonec jsme jim to v neděli umožnili.

Co přesně se tam dělo? Ta akce byla před novináři uzavřená.

Většina účastníků nám řekla, že přijdou jenom pod podmínkou, že tam nebudou kamery a novináři. Mně přijde opravdu komické, když jsem četla v novinách, že jsem takhle neumožnila kontrolu dotace. Vždycky lidi vymyslí jen to, že to nikdo nemůže kontrolovat.

Nenabízí se to?

Je to úplný nesmysl, dva dny předem jsme zvali na akci paní přímo z ministerstva. Jediným důvodem bylo to, že ti lidé jsou často na nějakých uzavřených seznamkách. Chtějí být anonymní, oni tu anonymitu hledají. Kdybych jim ji neposkytla, tak myslím, že by nepřišli. Anebo kdyby přišli, tak by rychle zase odešli. To se ukazovalo i během toho procesu. Když přišel nějaký fotograf, okamžitě zjišťovali, kdo to je a kam ty fotky půjdou. Já bych to dneska dělala úplně stejně, myslím, že to jinak není možné. Taková akce není koncipovaná pro publikum, není to ZOO, aby se někdo díval, jak se druzí seznamují. Akce byla otevřená všem, neptali jsme se na orientaci, víru, netřídili jsme lidi podle pohlaví, věku. Kdo chtěl, mohl přijít. A samozřejmě z té akce budou výstupy, takže ani to publikum nepřijde zkrátka. Jen je potřeba to dělat citlivě.

Město s tímto od začátku počítalo?

Určitě, oni ten projekt vybrali se všemi specifiky, které přináší. Já tuto práci dělám přes dvacet let, takže nejsem amatér a dokážu odhadnout, jak se skupina bude v určitých situacích chovat. A byl by to přece podvod, kdybych jim něco slíbila a pak tam sedělo dvacet novinářů, kteří se snaží natočit reportáž. Samozřejmě, že jsem dostala informace, že se tam novináři přihlásí pod falešnými jmény, ale s tím já nic neudělám.

 

Skutečně ti lidé navázali přátelství, vyměnili si kontakty? Máte k tomu nějakou zpětnou vazbu?

Bylo to úžasné, mám k tomu hodně zpětných vazeb. Lidi nám stále píší dopisy. My jsme jim ještě navíc ten poslední den odpoledne dali možnost, aby napsali zastupitelům a primátorovi, co si o té akci myslí.

Četla jste to? Víte, jak to hodnotili?

Jeden pán napsal, že to byl nejlepší den v jeho životě. Většina je pozitivních. Já nevím, kolik lidí na zastupitelstvu má zkušenost s tím udržet osm hodin lidi v jedné místnosti s programem, aby se vám druhý den vrátili. Od začátku bylo v konceptu, že pozvu 1918 lidí a ty jsem také pozvala. Nikomu jsem neslibovala, kolik lidí dorazí a podle toho ani neposuzuji úspěch projektu. Ale pokud si někdo myslí, že má jít o zápis do Guinessovy knihy rekordů, tak asi četl o jiném projektu.

Jak si vysvětlujete, že jich tam nakonec přišla ta jedna třetina?

Když oslovíte dva a půl tisíce lidí na seznamkách a oni na ty seznamky chodí třeba jednou za měsíc, to je první problém. Ta komunikace je zdlouhavá. Druhý problém byl, že do toho vyšlo GDPR a my jsme přišli o dost kontaktů, takže jsme v určitý moment začínali znova. A ještě se ukázalo, že je strašně moc lidí, kteří stojí o to se přihlásit a přitom na seznamkách nejsou. Já jsem je dlouhou dobu držela bokem, protože to moje kritérium bylo, že hledám lidi na seznamkách, kteří nehledají lidi podle vizuálních znaků. Veřejnosti jsme to otevřeli asi po měsíci, protože bylo jasné, že v tak krátkém termínu se to nedá všechno vykomunikovat. A taky nám ublížila negativní kampaň, která se ohledně seznamky strhla. Ale pro mě je takové číslo pořád úspěch a nenechám si vsugerovat, že cílem bylo dostat tam co nejvíc lidí.

Copak oni nepotvrzovali účast?

Potvrzovali. Ale vzápětí ji třeba zrušili, nebo jim onemocněli děti, nebo řekli, že díky negativní kampani se nechtějí zúčastnit. Takže ta komunikace byla hrozně zdlouhavá. S některým člověkem bylo potřeba vyměnit si dvacet e-mailů, aby vůbec došel k tomu, jestli přijede, nebo ne.

To číslo 1918 vám někdo stanovil? Nebo to jste si stanovila sama?

Hledala jsme číslo, které by lidem poskytlo naživo anonymitu, kterou mají na seznamkách. A číslo 1918 zároveň odkazovalo k výročí republiky.

Chci říct, jestli by nestálo za to zvolit si menší číslo? Já chápu symboliku čísla 1918, ale pokud od začátku víte, že máte nedostatek času…

Ten projekt jsem předkládala v zimě, ale než to prošlo Radou města Brna, pak zastupitelstvem, připravili se materiály pro ministerstvo, tak to zabralo spoustu času. Nevím, proč bych to číslo měnila, chtěla jsem pozvat 1918 lidí a to jsem udělala.

Říkáte, že sama poznáte, kolik lidí jste schopná stihnout oslovit a že času bylo málo…

Oslovit jsme je zvládli, na základě vlastního klíče jsme oslovili přes dva a půl tisíce lidí přímo na seznamkách. I z důvodu GDPR, který pro nás přišel v nejméně vhodnou dobu, to pro nás ale nemělo ten efekt, který jsme předpokládali. Otevřeli jsme to pak veřejnosti, spustili reklamní kampaň v radiích, roznesli jsme po Brně letáky. V Bedřichovicích taky pozvu 300 lidí a přijde jich do kulturáku 120. A navíc se nedá odhadnout, kolik lidí nakonec skutečně přijde. Nám se poslední den přihlásilo dalších 70. Když ta akce začala, někteří čekali ve vedlejším vstupu a že půjdou až za hodinu, až se to nějak vytříbí.

Jaký byl cíl té akce?

Seznámit osamělé lidi. Byly tam dámy, kterým bylo sedmdesát až osmdesát, které přišly najít někoho, kdo s nimi půjde na turistiku. Někdo přišel najít kamarády, kteří by s ním cestovali. A potom tam byli ti, kteří hledali partnery. To, co hledali, bylo velmi odlišné.

A toto se naplnilo?

To se určitě naplnilo.

V těch dopisech zveřejněných na oficiálním webu se často objevovalo téma sociálních sítí. Buď, že se neosvědčily, nebo že jsou úplně k ničemu. Přesto mě napadá, proč, pokud hledáte parťáka na cestování, pro něj zrovna jdete na rande a nekouknete se po nějakých cestovatelských skupinách?

Především řada z nich na těch sociálních sítích vůbec není. Potom, oni hledali platformu, kdy můžou někoho potkat naživo. Byla jsem překvapená, kolik je mladých hezkých maminek, které jsou osamělé. Jedna z nich přišla sama s nápadem osamělé nějak označit – jako je třeba ta žlutá kytka. Říkala, že kdyby jela v tramvaji a viděla někoho s označením, že by se vůbec nestyděla ho oslovit. Ale takhle se stydí a má takových kamarádek víc. Tohle sociální sítě nezprostředkují. I přes tu kritiku některých lidí si myslím, že seznamování je věc, která by se měla podporovat. A že to není něco, za co by se mělo platit. Měli jsme řadu nabídek na spolupráci od komerčních seznamek, ale všechny jsme nakonec odmítli hlavně z toho důvodu, že nám vydělávání na tomto tématu nepřijde fér. Ale na to se názor může pochopitelně lišit.

Zaznamenala jsem názory, že by se ta dotace měla vrátit, protože došlo tak málo lidí. Bude to mít z tohoto hlediska nějakou dohru?

Podmínky každé dotace jsou, že když se nějaká část nevyčerpá, tak se vrátí. A tak je to i tady. Lidí ale nepřišlo málo, jich přišlo dost. To je taktika médií a do určité míry politická kampaň, aby se ukázalo, že pokud nenaplním nějaké číslo, tak je to celé špatně. Já prostě vůbec nebudu přistupovat na to, že číslo odpovídá úspěchu projektu. Nejde o příklad z matematiky.

Ona velká většina vašich prací vzbuzuje vášně, že? Jste zvyklá na tuhle zkušenost?

Je rozdíl v tom, že některé akce nejsou medializované předem. To znamená, že účastníci mají možnost tu věc zažít a potom o ní vypovídat. A tyhle reakce média posílají dál. Tady, ještě než vůbec něco vzniklo, se řešily peníze. Takže to je úplně nová zkušenost.

Být vy sama single, šla byste na brněnské rande?

Dělám vždycky akce, na které bych šla sama. Nechtěla být půl hodiny s mužem, který je mi nesympatický, jen mi ho někdo vylosoval. Dělám věci, u níž mám pocit, že je nikdo jiný nenabízí. Nesnažím se něco suplovat, nebo naplňovat kritéria. Já se snažím ty kritéria překračovat.

 

 Kateřina Šedá

  • Narodila se 12. prosince 1977.

  • Autorka řady sociálně koncipovaných projektů, které realizovala v České republice i v zahraničí.

  • Vystudovala střední průmyslovou školu v Hodoníně a Střední školu uměleckých řemesel v Brně.

  • Absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Grafika II u profesora Vladimíra Kokolii.

  • Jejím hlavním tématem jsou mezilidské vztahy. Zaměřuje se na happeningy a experimenty, které vytrhávají zúčastněné ze stereotypu.

  • V roce 2011 spolupracovala s londýnskou galerií Tate Modern, performance Od nevidím do nevidím.

  • Je držitelkou mnoha prestižních ocenění: Magnesia Litera (Česká republika), Architekt roku (Česká republika), TAKU Production Prize (Finsko), Nejkrásnější české knihy roku (Česká republika), Contemporary Art Society Award (Anglie), Cena Jindřicha Chalupeckého (Česká republika), Fluxus Award (Německo), Essl Award (Rakousko).

  • Vydala přes třicet knih a publikací.

Z dopisů účastníků