Je názor na veřejný prostor otázkou vkusu?

Začínající podzim a dny babího léta jsou jedny z posledních, kdy si málokdo nechá ujít příležitost posadit se na lavičku nebo letní zahrádku a rozhlížet se kolem.

Mě aktuální období, trochu podzimní a trochu letní, naplněné nadějí známých i neznámých politiků ověnčených vznešenými slogany předvolebních kampaní, nutí zamyslet se nad urbanismem našich měst, investicí do veřejného prostoru a současně nad tématy polemik mezi mnou a řadou přátel. Jedním dechem dodávám, že je to období krásné.

Co se týče pohledu na urbanismus měst, mám potřebu se vyjadřovat na základě osobních zkušeností, které považuji nějakým způsobem za univerzální. Na dotaz, jaké jsou mé koníčky, již léta bezradně odpovídám: Koukat se kolem. Nikdy mě nic nebavilo tolik, jako dopadající teplo slunečních paprsků a okolní ruch. Vnímáním atmosféry míst trávím svůj volný čas. Nespornou výhodou je, že se tomto koníčku mohu věnovat také při pracovních příležitostech.

Skvělým a nikdy nekončícím tématem debat týkajících se (nejen) prostoru kolem nás, jsou ty, jestli je lepší „to staré“ nebo „to nové“, případně co je krásnější. Již před lety mě zaujal tehdy začínající avšak stále aktuální projekt s názvem Vetřelci a volavky, zaměřený na mapování uměleckých děl ve veřejném prostoru, realizovaných v 60. – 80. letech. Zajímavé je především jejich množství a charakter, který je v celkovém objemu celosvětově jedinečný. Význam uměleckých děl ve veřejném prostoru ovšem podle mého názoru netkví ani tak v jejich vzhledu, ale především v tom, že se stávají místem setkávání lidí. Ačkoli již bohužel není „výzdoba“ státních stavebních zakázek financována zákonem, investice do veřejného prostoru a bezprostředního okolí novostaveb jsou dnes přirozenou součástí nových projektů. Alespoň těch na papíře. Vlastně, jsou-li nebo ne, je další výborné téma k rozhovoru na zahrádce.

 

image

Vetřelec, nebo socha? Autor: Milan Vácha, Rodina, 1984-86, Hostinskéhoul., Stodůlky, Praha 5 Foto: www.vetrelciavolavky.cz

Zpět k estetice našich měst. Nedávno jsem zaslechla svého švagra, jak při pohledu z okna našeho bytu na protější dům povídá: „Na co jsou na fasádě ty trubky?“, po chvíli ticha a bližším ohledání dodal: „Jo, to má být jako pěkný!“. To byl přesně ten moment, díky němuž se mi vybavil tentýž okamžik, který jsem při prvním pohledu z téhož okna prožila já. Důležité pro mě v tom příběhu není zjištění, že někdo kouká z okna na stejný dům, ale to, že kdyby (asi) architekt neumístil trubky na fasádu, kdyby je investor nezafinancoval a kdyby jsme se nedívali z okna, nebylo by možná o čem mluvit, nad čím přemýšlet a na co vzpomínat. Jejich existence nám dala šanci to dělat. Jestli ji využijeme nebo ne může být otázka.

Jakékoli umění kolem nás, ať už je takzvaně pokleslé nebo vysoké, nám dovoluje utvářet si na něj vlastní názor. Veřejný prostor a jeho podoba je jednoduše součástí našeho každodenního života. Myslím, že by v nás měl probouzet zájem. Může nám působit radost nebo v nás vzbuzovat vztek. On i blbý nápad může být inspirací a i skvělý nápad může někoho poškodit. Tak už to je. Kdybychom ale vyrůstali v betonových městech bez oken, myslím, že bychom nejen mlčeli, ale možná bychom taky přestali vnímat rozdíl mezi nocí a dnem.

Díky zamyšlení nad veřejným prostorem jsem došla k závěru, že jeden z nejkrásnějších rozhovorů je rozhovor o vkusu! Nebo ne?

Autor: Eliška Veselovská

autorka je absolventkou Etnologie a Managementu v kultuře,
pracuje pro Nadační fond Tomáše Berdycha

Foto: KIVA

Vstoupit do diskuse

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *