Architektka Nikoleta Slováková: Soběstačný dům točící se za sluncem a další experimenty

Čtvrtý díl seriálu o úspěšných účastnících architektonického projektu Český ostrovní dům (ČOD) představuje Nikoletu Slovákovou.

Nikoleta Slováková vystudovala architekturu u profesora Petra Hájka, jehož ateliér se věnuje experimentálním a vizionářským projektům. Nadále s ním spolupracuje v jeho architektonické kanceláři Petr Hájek ARCHITEKTI a na fakultě architektury na doktorském stupni.

Spolu se svým týmovým kolegou Tomášem Vaněčkem porušila Nikoleta Slováková téměř všechna pravidla architektonické soutěže Český ostrovní dům. Porotě tato odvaha ale nakonec zaimponovala, a tak ve velké konkurenci projekt energeticky soběstačného domu otáčejícího se za sluncem získal třetí místo. „Jednalo se o architektonicko-technickou hříčku, která byla promyšlená do posledního detailu. To jsme museli ocenit,“ vzpomíná Pavel Podruh z projektu ČOD.

Nikoleto, pořád ve svých návrzích porušujete pravidla? Co na to klienti?

Architekti dokážou poradit s možnostmi a vytvořit ucelený plán v průběhu zakázky – kam by to mělo směřovat a vytyčit potřebné cíle. Myslím, že by se hranice při zadání projektů měly definovat jen rámcově. Klienti by si měli architekty, hlavně při stavbách individuálního bydlení, vybírat podle jejich prací, myšlení a vzájemné sympatie. Takže ano. Preferuji individuální přístup v návrhu a ráda podmínky upravuji, pokud v tom vidím potenciál. Skvělý mi připadá přístup či zadání klienta ve smyslu: Miluji knihy. Navrhněte mi dům! To úplně stačí. Detaily se doupraví v průběhu.

Vizualizace projektu Český ostrovní dům – Dům Slunečnice – varianta 1, Autoři: Slováková / Vaněček
Axonometrie projektu Český ostrovní dům – Dům Slunečnice – varianta 2, Autoři: Slováková / Vaněček

Naučila jsem se myslet „out of the box“

Jaký příběh má návrh domu otáčejícího se za sluncem?

V Českém ostrovním domě nám šlo spíš o poetickou představu. Udělali jsme z toho domu hračku. Možná jsme intuitivně cítili, že by to mohlo být akceptovatelné. Vlastně až teď si uvědomuju, že jsme tam použili princip, který popisuju. Energeticky soběstačný dům – dům, který se točí za sluncem. Celý ten návrh nám hodně dal, protože když jsme začali, tak jsme vůbec netušili, do čeho jsme se pustili. Pomohlo nám hodně lidí, ať už Monika Radová při návrhu interiéru nebo konzultace ve firmě Enerfis, kam jsme na začátku přišli s úplně nelogickou variantou energetického řešení. Tam jsem si uvědomila, že spolupráce se všemi profesemi je velmi důležitá.

Ráda se zabýváte experimentálními a vizionářskými projekty. Máte pár příkladů? Nějaká realizace?

Na magisterském stupni jsem se dostala pod vedení profesora Petra Hájka, který se těmto projektům věnuje už několik let. Všechny projekty, které jsem pod jeho vedením na škole absolvovala, mi přinesly určitou svobodu v návrhu. Ale ta svoboda byla daň za velké množství práce, protože u podobného typu zadání nevíte, kam směřujete, a nemáte s ním zkušenost. Naučilo mě to myslet „out of the box“ a pokusit se hledat jiné řešení než ty typické. Věnovali jsme se projektům jako například Guggenheimovo muzeum do Salzburgu, které bylo celé zakopané v podzemí. Dál lázeňský komplex do Mariánských Lázní navržený tak, aby pomocí vybrané metody doplnil, co bylo v lokalitě narušené. Využili jsme tam jako vstupní parametr do zadání strom a jeho umístění v parku. Taky bych do toho zařadila i moji diplomovou práci Město na koleji – Negrelliho viadukt, kde jsem pracovala se železnicí jako osou v projektu. Tato zkušenost mě přivedla k tomu, že bych i nadále chtěla zůstat na akademické půdě. I samotná kancelář Petra Hájka se experimentu v architektuře věnuje. Já jsem součástí jeho týmu od roku 2016. Tady bych zařadila projekty jako návrh Lávky Holešovice – Karlín kombinované s přívozem, Kapličku J. Nepomuckého a další.

Projekt lázeňského komplexu v Mariánských Lázních na parcele ARNIKA (Fakulta architektury ČVUT – ateliér Hájek), Archiv Nikoleta Slováková
Projekt Guggenheimovho muzea v Salzburgu (Fakulta architektury ČVUT – ateliér Hájek), Archiv Nikoleta Slováková

Chtěla jsem ukázat, že i bariéra se dá využít

Povíte nám víc o své práci na Negrelliho viaduktu?

Negrelliho viadukt je nejstarší železniční most v Praze. Rekonstruuje se a znovu by se na něj měly vrátit vlaky v roce 2020. Je to spojka – spojuje Holešovice s Florencí, Karlínem. Samotný viadukt má mnohem větší potenciál, než být jen mostem. Průmyslová doba začala města na dlouhé vzdálenosti sešívat železnicí a ta se ve svém okolí stala bariérou. Já jsem svou prací chtěla ukázat, že ta na první pohled bariéra se dá využít. Navrhla jsem na most vlakový přívoz, který pendluje mezi Holešovicemi a Karlínem v kombinaci s běžnou vlakovou dopravou a začala jsem nad, pod a vedle viaduktu umisťovat objekty (v mém případě pavilony pro současné umění), které jsou spojené železnicí. Každý pavilon má svoji zastávku, můžete tam vystoupit a jít do konkrétní budovy, nebo jen sejít po schodech / sjet výtahem dolů do města. Každý z těchto pavilonů je zároveň strojem, který potřebuje na svou obsluhu a zásobování železnici. Mají v sobě zabudované zvedací plošiny, výtahy atd., bez kterých by nefungovaly tak, jak mají. Proto jsme ten projekt nazvali Město na koleji. Práce na témata spojování, bariér a lineráních měst mě zajímá, proto v tom pokračuji dál na doktorském stupni na FA ČVUT.

Jaký je rozdíl mezi tím, co jste se dozvěděla ve škole a mezi každodenní realitou architekta?

Uvědomila jsem si, že je několik typů architektů. Je důležité si asi na začátek definovat, co architektura pro koho znamená. Pro mě je to jazyk, který se dá číst, odraz doby a společnosti, není to o tom postavit co nejvíc trendy stavbu – je to neskutečná zodpovědnost nejen vůči jednotlivci, ale i společnosti. V praxi jako architekt musíte umět vést skupinu lidí, která s vámi spolupracuje, do zdárného konce. To se na školách neučí. Myslím, že je velmi důležité, jak a kam se mladý architekt po škole dostane do práce, protože tou praxí začne získávat zkušenosti a začne být odborníkem na konkrétní druh, se kterým se setká a bude to rozvíjet a formovat dál.

Model projektu Město na koleji – Negrelliho viadukt, Praha, Archiv Nikoleta Slováková
Záběr na projekt Město na koleji – Negrelliho viadukt, Praha. Archiv Nikoleta Slováková

Možná, že v daleké budoucnosti domy vůbec nebudou

Jaké jsou vaše plány? Co bude Nikoleta Slováková dělat za 5 let?

Mám několik snů, uvidíme, jestli se mi podaří zrealizovat. V pracovní sféře bych ráda dokončila doktorské studium, možná vydala knížku nebo napsala pár článků coby výstupů z práce, které se na ČVUT věnuji, byla bych ráda, kdyby to dopadlo nejen tady, ale i v zahraničí. Ráda spolupracuji na zajímavých projektech, tak doufám, že se podaří dokončit ty, na kterých pracuji a že přijdou ještě další.

Jak myslíte, že moderní energetické technologie mohou změnit architekturu jako takovou?

Samotná architektura v kombinaci s technologiemi, ať už energetickými nebo jinými, se jako taková nezmění. Protože požadavky, které máme na život, jsou stále stejné. Domy budou více stroje a budou nám ulehčovat život. Energetická soběstačnost je velmi důležitá, ale dává smysl ve větším měřítku, ať už v otázkách šetření vodou, úspory energie nebo ekologického komunitního života, kde jsou lidé součástí celé myšlenky udržitelnosti. V širším kontextu, když se zaměříme na to, jak robotika ovlivňuje život, technologiemi a výzkumy dokážeme vyvíjet nové materiály a s nimi můžou přijít nové formy a hmotové řešení. Ale na to, aby se změnila architektura, by se musel změnit náš životní styl. Možná, že v daleké budoucnosti domy vůbec nebudou.

Seriál Český ostrovní dům

3. díl seriálu ČOD: Architekt Martin Stark přišel se soběstačnými zemními domy nové generace

2. díl seriál ČOD: Architekt a projektant Daniel Brýda má nezávislost v krvi

1. díl seriál ČOD: Architekt Vojtěch Lichý a jeho nezávislý dům na baterky

Titulní fotografie: Petra Krejčí